Customer Login

Lost password?

View your shopping cart

Rains of India Česká verzia

Rains of India Česká verzia

1

V Novém Dilí se blížil konec monzunového období. Pára stoupala z ulic, Dave seděl v baru u starého
rozviklaného stolku, popíjel pivo a sledoval rikši, tažené po špinavých ulicích starými unavenými
muži, kteří se tak snažili vydělat na živobytí. Dave viděl, že život v Indii vážně nebyl nijak
lehký, bylo to spíš úplně na hovno. Posledních šest měsíců cestoval se svojí přítelkyní. Projeli
celý Dálný Východ, což rozhodně nebylo nijak snadné. Nebyl to jen stres z toho, jak se pořád museli
vypořádávat s chudými žebráky, ale také z života v naprosto nedostatečných hygienických podmínkách
a s neustále přítomnou hrozbou nemoci. To bylo asi to nejhorší. Nikkei už to dál nedokázala snášet,
a tak se s Davem rozešla a nechala ho samotného v Novém Dilí.
Daveovi bylo zle. Včera se přiotrávil jídlem, ráno ho nechala jeho holka, a tak jediná věc, po
které momentálně toužil, bylo opít se do bezvědomí a utopit se ve svém žalu. Což bylo přesně to, co
měl v úmyslu udělat. Den se ploužil dál a on se celý den nehnul od toho zatraceného malého stolku.
Byl totálně na dně, jeho žaludek a hlava ho ničily, ale nejhorší bylo jeho zlomené srdce. Miloval
Nikkei víc než svůj život a teď byla prostě pryč. Stále mu to ještě úplně nedocházelo, pořád čekal,
že vejde do toho malého zavšiveného baru a vezme ho na milost. Ale jak se den překulil do noci,
uvědomil si, že se Nikkei už nevrátí.
Bylo kolem půlnoci, když se Dave konečně zvedl a zamířil zpět do hotelového pokoje. Dvakrát u toho
upadl. Objevil se malý indický chlapec a pomohl Daveovi nahoru ze špinavé podlahy. Lámanou
angličtinou se ho zeptal, kde bydlí. Dave mu řekl jméno hotelu a chlapec ho tam dovedl. Dostal od
Davea za tu pomoc pár dolarů, což byla pro chlapce přímo neuvěřitelná částka peněz.
Větrák nad postelí zněl jak helikoptéra. Dave ráno

skoro nemohl otevřít oči, měl je opuchlé a byl celý zpocený. Celou noc ho zaléval ledový pot
způsobený otravou z jídla a samozřejmě také alkoholem. Cítil se naprosto příšerně a rozhodně
nevypadal nijak lépe. Trvalo mu celou věčnost, než konečně vstal a dostal se do koupelny. Nakonec
se mu podařilo i vrátit se zpátky do postele předtím, než zase odpadl. Bylo kolem páté odpoledne,
když se konečně zase pohnul.
Vstal a šel otevřít okno. Ulice byly plné lidí, zvuků a špíny. Vyhlédl z okna a sledoval, jak se
lidi snaží probojovat si cestu skrz nekonečný dav.
„Do hajzlu!“ ulevil si a hlava mu klesla zoufalstvím. Obrátil se, aby něco řekl, ale hned se
zarazil. Nebyla tam. Dave se rozhlédl po pokoji a uvědomil si, že tam Nikkei není. Chvíli tam
zmateně stál, a pak mu to celé najednou zase došlo, to, že je sám. Klesnul na kolena a začal mlátit
pěstmi do podlahy, pak se v něm všechno zlomilo a on začal brečet. Stulil se na bok do klubíčka,
ležel na podlaze a vzlykal. Pro Davea už snad nemohlo být nic horšího. Ještě nikdy se v celém svém
životě necítil hůř. To, že mu bylo špatně, nic neznamenalo, za poslední měsíce si tím prošel
mockrát, ale ten pocit úplné prázdnoty uvnitř byl k nevydržení. Nikdy nikoho nemiloval tak jako
Nikkei a nevěděl, jak se teď vypořádat s tím, co cítil.
Znovu začalo pršet. Déšť zvenku bubnoval na zeď jeho pokoje a voda létala otevřeným oknem dovnitř.
Dave se probral na podlaze pod oknem, úplně promočený. Nevěřil že stále prší, déšť se mu zdál
nekonečný. Postavil se a zavřel okno, pak přešel k posteli a zalezl zpátky pod přikrývku. Nestaral
se o to, že je mokrý, ani si toho popravdě nevšiml, už mu to připadalo normální. Poslední měsíc a
půl strávil v Indii v období monzunových dešťů a tohle byl jen další v řadě propršelých dnů. Celou
noc ho trápil neklidný spánek. Ráno v polospánku sáhl na druhou stranu postele. Nebyla tam. Dave
pomalu otevřel oči, pootočil hlavu a zíral na prázdnou postel vedle něj. Měl pocit, jako by měl v
břiše prázdnou jámu a rozhodně to

nebylo z toho, že mu bylo špatně. Posadil se a rozhlédl se po hotelovém pokoji. Byl to starý
ošuntělý hotel. Podlaha byla ze špinavých dřevěných prken a tapety se vlnily a praskaly kvůli
neustálé vlhkosti. Ale za tři dolary na noc toho moc neočekával, dostal to, za co si zaplatil. Dal
si sprchu a oblékl se. Posadil se na kraj postele, dal si hlavu do dlaní a jen tak seděl. Připadal
si ztracený, nevěděl, co si počne. Nechtělo se mu jet zpátky do Států. Kolorado je hezké, ale byl
tam celý svůj dosavadní život, teď chtěl cestovat a vidět svět. Ale najednou si tím už nebyl tak
jistý. Bez Nikkei se mu všechno zdálo zbytečné.
Dave se postavil a sešel dolů do restaurace. Poslední dva dny nic nejedl. Vešel dovnitř a posadil
se. Číšník přišel okamžitě. Obsluha v Indii byla nepřekonatelná, avšak kvalita jídla bylo něco, o
čem mohl člověk pouze snít. Nebylo to tak, že by jídlo nechutnalo dobře. Ale nikdy jste prostě
nevěděli, kdy vám z něčeho bude zase špatně. Nešlo vůbec o to, jestli ale kdy vám bude zase špatně!
Proto měl Dave s sebou dobrou zásobu antibiotik, a přestože nebyl moc nakloněný tomu neustále je
brát, většinou neměl na vybranou. Objednal si toust a kávu. Jeho žaludek byl pořád trochu citlivý a
Dave nevěděl, jestli by v břiše něco jiného udržel. Když začala káva působit, pročišťovala se mu
mysl a on začínal plně chápat, co se stalo. Předtím neviděl skutečnost v celé její kruté nahotě,
bylo mu strašně zle a z únavy a alkoholu byl téměř v bezvědomí. Nicméně toho rána, jak tam seděl
sám u stolu, celé mu to znovu došlo. Jednoduše byl sám v Indii a láska jeho života ho opustila.
Dave seděl a zíral do šálku s kávou. Vzpomínal na všechno, čím spolu s Nikkei prošli, a pak začal
přemýšlet o věcech, které měl či mohl udělat jinak, i o tom, jak se k ní občas choval. Litoval
některých věcí, které řekl nebo udělal. Jak mu to všechno běželo před očima, začal se vinit z toho,
že ho opustila. Naštval se sám na sebe, připadal si jako totální

idiot a vlastně ani nebyl tak úplně mimo, ale tím je občas v životě každý. Aspoň teď přesně chápal,
co myslel jeho přítel tím svým „chybami se člověk učí“.
„Do hajzlu!“ zamumlal si Dave pro sebe. Přišel čísník, podle jeho mumlání si myslel, že si chce
objednat něco dalšího.
„Pane?“ zeptal se.
Dave vhlédl k číšníkovi. Byl jeho přítomností trochu překvapený, ale pak si uvědomil, co se stalo.
„O.. ještě kávu, prosím,“ řekl Dave dobře oblečenému číšníkovi. Odešel do kuchyně, Dave znovu
sklonil hlavu a ztratil se ve svých myšlenkách. Číšník se vrátil, položil před něj kávu a odešel.
Dave si vzal šálek, nalil do něj mléko, nasypal spoustu cukru a usrkl si.
Cítil se tak prázdný. Bylo to, jako by někdo sáhl dovnitř jeho těla a vyrval mu celou jeho
podstatu, srdce a duši. Nerozuměl tomu, nikdy předtím ho nikdo takhle nezasáhl. Vzpomínal na svůj
předchozí život a na všechny holky, se kterými si vyšel nebo s nimi randil, ale nikdy to nebylo
takové. Tohle bolí, doopravdy bolí. Dojedl toust a dopil kávu. Ani neměl moc hlad, navíc jeho
žaludek byl pořád jako na vodě, ale hlavně veškerou jeho radost z jídla vytěsnily neveselé myšlenky
na Nikkei. Vyšel z hotelu do ulic Nového Dilí, což byla vzhledem k jeho stavu docela chyba. Nebyl v
náladě zabývat se žebráky a pouličními prodavači, ale musel na chvíli vypadnout z hotelu, přestože
nebyla šance, že by se při procházce nadýchal čerstvého vzduchu. V centru Nového Dillí nebyl
čerstvý vzduch, pouze kouř, špína a výfukové plyny z aut. Chodil po ulicích v mlžném oparu. Lidé k
němu klidně mohli přijít a snažit se mu prodat nádobí, květiny nebo cokoliv dalšího co je napadlo,
ale on šel dál se skloněnou hlavou a vůbec si jich nevšímal. Ukázalo se, že je to vlastně docela
dobrý způsob, jak se projít, aniž by vás stále někdo obtěžoval. Pomalu zamířil zpět do hotelu. Byl
vyčerpaný a zesláblý jak z otravy jídlem, tak z myšlenek na Nikkei.

Byly asi čtyři hodiny odpoledne, když znovu začalo pršet. Dave akorát prošel dveřmi do hotelu. Šel
rovnou k baru a posadil se ke stolu u velkého okna vedoucího do ulice. Objednal si pivo, seděl a
koukal ven. Byl otrávený životem, Indií a nekonečným deštěm. Chtěl odjet, ale nevěděl kam. Bez
Nikkei se mu nechtělo nic a nikam. Život byl náhle jedno velké dilema, alespoň tak mu to připadalo.
Zdálo se mu, že se teď nedokáže rozhodnout o ničem.
Dave chtěl zavolat Nikkei do Paříže. Vloni na jaře ji tam potkal na svatbě svého přítele. Hned to
mezi nimi zajiskřilo a poté, co odjeli z Paříže, zamířili do Kolorada, kde strávili zimu lyžováním.
Potom letěli na Fidži, poflakovali se na plážích, surfovali a plavali. Pokračovali do Austrálie,
Thajska, Nepálu a nakonec Indie. Byl to úžasný výlet, pomyslel si, až do včerejška. Věděl, že ještě
do Paříže nemohla doletět, a ani si nebyl jistý, jestli by měl volat tak brzo po jejím odjezdu.
Ačkoliv náhle pocítil nekontrolovatelnou touhu mluvit s ní, věděl, že nemůže, a to ho ničilo. Jak
tam tak seděl a usrkával pivo, cítil na čele studený pot a po těle mu přeběhl mráz. Byl to záchvat
paniky. Dave nevěděl, co se s ním děje, cítil se divně a mimo sebe. Měl pocit, že se zblázní.
Postavil se, rozhlédl se po baru, ale nevěděl, co vlastně hledá. Připadalo mu, že se musí hnout, že
jestli tam bude sedět jen o chvíli déle…. už tam nemohl vydržet. Šel na záchod a snažil se získat
znovu kontrolu nad svými myšlenkami a pocity. Pomalu se vrátil ke stolu, pomohlo mu trochu se
projít. Ten pocit, že něco dělá, ho vytáhl z bezbřehého zoufalství. Znovu se posadil a snažil se
utřídit si myšlenky. Vypil ještě trochu piva, což mu taky pomohlo trochu se uklidnit. Rozhodl se,
že vypadne z Nového Dilí a zamíří na sever do hor. Chtěl dojít až k pramenu Gangy. Měl v plánu jít
tam s Nikkei, ale teď holt půjde sám.
Vzbudil se časně ráno. Alespoň že dnes neprší, pomyslel si. Zaplatil účet v hotelu, hodil batoh na
záda a zamířil na nádraží. Byl to horor, protlačit se hordou lidí, aby si

mohl koupit lístek, ale už v tom byl docela sběhlý.
Daveovi bylo dvacet pět, byl svalnatý a měřil sto osmdesát centimetrů, takže odstrčit pár hubených
Indů z cesty pro něj nepředstavovalo problém. Nedělal to rád, ale věděl, že čekat trpělivě v řadě
na lístek by mu trvalo celé dny.
„První třídou do Čandigarhu“, řekl Dave muži za přepážkou.
Rozhodně neměl v úmyslu cestovat druhou třídou. Jednou to zkusil a cítil se jako sardinka v
krabičce, zavřená spolu se smradlavými kozami, kuřaty a lidmi, kteří páchli stejně hrozně. Krom
toho stál lístek v první třídě jen o dvacet dolarů víc a co se Davea týkalo, bylo to sakra dobře
utracených dvacet babek.
Šel po nástupišti směrem k vagónům první třídy, a pokud to bylo možné, vyhýbal se žebrákům a
zlodějíčkům, kteří se na nádraží poflakovali. Naskočil do vlaku a zamířil k prázdnému kupé se
čtyřmi sedadly. Měl štěstí, vlak měl brzo odjet a zatím k němu nikdo další nepřistoupil. Chtěl být
sám, neměl v úmyslu vést zbytečnou konverzaci s nějakým středostavovským indickým zbohatlíkem.
Vlak sebou cuknul, jak se začal pomalu rozjíždět. Dave pocítil úlevu, nebyl si jistý proč, asi že
se zas hýbá. Dalo mu to možnost soustředit se na něco jiného. Pořád nemohl dostat z hlavy myšlenky
na Nikkei. Zíral ven z okna a sledoval, jak vlak pomalu projížděl městem. Byl rád, že konečně
vypadne z města ven. Potřeboval zmizet a najít klid. Najednou se otevřely dveře. Dave vzhlédl s
otráveným výrazem na tváři. Byl naštvaný, že mu někdo leze do kupé.
„Ahoj“, pozdravil ho mladý blonďatý chlapík.
Dave zaregistroval silný neměcký přízvuk a spatřil, jak za chlapíkem vstoupila dovnitř
krásná dívka.
„Ahoj“, řekla Davovi.
Oba si dali batohy na věšáky nad sedadlem a posadili se naproti Davovi. Dave si je změřil pohledem
a trochu se na ně zašklebil, což byl jeho způsob pozdravu. Ale nebyl v náladě,

aby si povídal. Oba dva se podívali na Davea, pak se otočili a začali spolu mluvit neměcky. Dave si
jich už víc nevšímal. Vytáhl knížku a začal si číst. Chtěl se vyhnout jakékoliv konverzaci.
Čas od času zvedl hlavu od knížky a podíval se z okna. Jak vlak projížděl, sledoval lidi na
ulicích. Někteří vařili něco nad ohněm, jiní zas nosili na hlavách obrovský náklad různých věcí.
Jejich život se zdál být neskutečně těžký, a jak tak Dave zíral z okna na ty chudé, špinavé lidi,
snažící se vydolovat trochu toho živobytí ze špíny a zoufalství, cítil se vděčný za to, co má. Na
druhou stranu cítil, že by se všeho vzdal a klidně žil jako tito lidé, jen kdyby mohl být znovu s
Nikkei. Cítil, že se ho znovu zmocňuje panika. Chlápek naproti si všiml Davova rozrušení.
„Vy jste Američan?“zeptal se Davea.
„Jo,“ odměřeně odpověděl Dave.
„A kam máte namířeno?“ vytrvale pokračoval chlápek.
„No…jedu do Čandígahru,“ řekl Dave trochu smířlivějším tónem. Mluvení přeci jen odvádělo jeho
myšlenky od Nikkei a pomáhalo mu trochu se uvolnit.
„A kam razíte vy dva?“ zeptal se.
„Taky jedem do Čandígahru…chceme trekovat v údolí květin,“ odpověděl chlápek Davovi.
„To je skvělý…já se tam chystám taky… a jak se jmenujete?“ rozhovořil se trochu víc Dave.
„Já jsem Klaus.. a tohle je Nina,“ dívka se na Davea usmála.
„A já jsem Dave,“ řekl a taky se usmál.
Chvíli mluvili. Každý z nich shrnul svůj život v pár krátkých větách, tak, jak to cestovatelé
obyčejně dělávají. Přišel průvodčí a požádal o lístky, procvakl je, zavřel dveře kupé a pokračoval
dál uličkou, vlníce se u toho do rytmu klapajícího vlaku. Konverzace pomalu umlkla a všichni
vypadali ztracení ve svých vlastních světech a myšlenkách. Jak vlak ubíhal po kolejích,
klap, klap….klap, klap…..klap,

klap….byl jeho zvuk téměr otupující a přivodil jim všem melancholickou náladu. Dave si opřel
hlavu o okno, zavřel oči a usnul. Nina si položila hlavu na Klausovo rameno a taky usnula. Klaus si
zdříml a zas se probudil. Byl by usnul, ale když spala Nina, vždycky zůstával vzhůru. Bál se, aby
je někdo neoškubal, což se neopatrným cestujícím běžně stávalo. Dave měl všechny své cennosti v
kapse všité uvnitř kalhot. Navíc byl jen lehkým spáčem.
Vlak zpomalil. Dave ucítil změnu pohybu a probudil se. Vjeli do stanice v Čandígahru. Byla už tma.
Dave nesnášel, když přijel na neznámé místo uprostřed v noci, to byl rozhodně ten nejhorší čas na
to, aby se seznamoval s cizím městem.
„Kde vy dva bydlíte?“ zeptal se Dave Klause.
„No….mysleli jsme, že si tady někde poblíž seženem levný hotel,“ řekl Klaus.
„Hmmm…a nevadilo by, kdybych se k vám přidal… nerad chodím v noci po cizím městě sám,“
vysvětlil Dave.
„Vím, co myslíš… jsem na tom stejně… není problém,“ usmál se Klaus.
Společně vystoupili z vlaku. Samozřejmě tam opět byli žebráci a kapesní zlodějíčci. Klaus a Dave
nasadili výrazy jednoznačně říkající „ani to nezkoušej“ a vyrazili k východu z nádraží. Nina šla
mezi nimi. Klaus měl v sobě vysoce ochranitelské sklony, Dave stejně tak. Byl zvyklý chránit při
cestování Nikkei, dokud s ním byla. Razili si cestu davem ven před nádraží.
„Optám se pár taxikářů na nějaký čistý levný hotel,“ řekl Klaus Daveovi a Nině.
„Fajn, počkáme tady“, odpověděl mu Dave tónem, kterým ho zřetelně ujistil, že dá na Ninu pozor.
Klaus se hned cítil líp. Věděl, že se o ni Dave postará, kdyby na ni někdo něco zkoušel.
Klaus a Nina cestovali po Dálném Východě už čtyři měsíce a během té doby samozřejmě taky
viděli a zažili

spoustu mizérie. Takhle už to mezi cestovateli chodilo. Obvykle se starali jeden o druhého, a když
se s někým na svých cestách potkali, hned věděli, komu můžou věřit a komu ne. Klaus Daveovi
naprosto důvěřoval. Jejich chování bylo velmi podobné a oba si toho hned na začátku všimli. Dave
teď stál a sledoval, jak se Klaus snaží najít nějaký hotel. Nebylo to vůbec snadné. Většina
taxíkářů měla jistou nepsanou dohodu s určitým hotelem, kam brali zákazníky. Za každého dovezeného
hosta pak dostali odměnu. Takže bylo vážně těžké najít skutečně dobrý pokoj. Klaus tyhle praktiky
naštěstí dobře znal. Zeptal se čtyř nebo pěti taxíkářů a vybral si tu nejlepší nabídku. I tak to
byl risk, že to nemusí úplně vyjít. Přišel s řidičem zpátky pro zavazadla. Všichni tři nasedli do
taxíku, a pak už frčeli ulicemi k bůhví jakému hotelu.
Všichni byli vzrušení, jako vždycky, když dorazili na nové místo. Taxi zastavilo před hotelem.
Klaus zaplatil řidiči, vystoupili a šli se do hotelu zapsat. Dave požádal, zda by mohli jeden pokoj
vidět ještě předtím, než se rozhodnou, zda zůstanou. Vyšli po chatrných schodech do patra. Vedoucí
otevřel dveře. Pokoj byl čistý a nadohled nikde nebyly vidět žádni švábi. Šel s Davem a ukázal mu
vedlejší pokoj pro jednoho. Byl stejně čistý.
„Fajn… jsou to tedy čtyři dolary za noc?“ zeptal se Dave.
„Ano…se snídaní“, odpověděl vedoucí.
„V pořádku… beru to,“ řekl Dave.
Klaus a Nina se rozhodli taky zůstat. Sešli dolů, vzali si batohy a nastěhovali se do pokojů.
„Chcete zajít na pivo?“ zeptal se jich Dave.
„Jo…to zní fajn….tak za deset minut v hale,“ řekl mu Klaus.
Sešli se v hale a vyrazili do baru hned za rohem. Všichni tři se konečně trochu uvolnili, když
věděli, že mají zajištěné příjemné místo na spaní. Seděli, popíjeli pivo a povídali si. Pro Davea
to bylo hotové požehnání, že je potkal právě v době, kdy nejvíc potřeboval společnost. A Klaus se
mu

líbil. Nina toho moc nenamluvila, neměl tudíž moc příležitostí ji líp poznat. Zatím nevěděl, co si
o ní má myslet. Dopili pivo a zamířili zpátky do hotelu.
„Uvidíme se ráno,“ rozloučil se Dave a zapadl do pokoje.
„Navi ráno,“ odpověděli.

2

Bylo chladné a jasné ráno. Dave vyšel z pokoje na balkon a rozhlédl se. Čandígarh je hlavní město
severoindického státu Paňdžáb a když je v Novém Dilí horko, Čandígarh vám poskytne vítanou úlevu od
dusívého vedra. Město se rozkládá na úpatí Himálají a v porovnání s Novým Dilí je tam i v létě
příjemný chládek. Pomalu začínal podzim a na horách už bylo trochu sněhu. Monzunové období trvalo
ten rok déle než je běžné. Daveovi se ohromně ulevilo, že už nebyl v Novém Dilí. Tady byl čerstvý
vzduch a mnohem méně lidé.
Sešel do restaurace a posadil se ke stolu na dvorku u hotelu, bylo tam slunce a klid. Přišel
číšník, Dave si objednal kávu a toust, opřel se do židle a vychutnával si ranní paprsky slunce.
Pohled na hory ho fascinoval, připadal si jako doma. Vzpomínal na své přátele, na to, jak stával
vzadu na dvorku u Catherine a zíral na Skalisté hory. To ho zas přivedlo k myšlenkám na Nikkei.
Catherine byla jeho dávná kamarádka, to ona se vdávala v Paříži, kde Nikkei potkal.
„Do hajzlu…,“ ulevil si pro sebe potichu.
Klaus a Nina k němu zezadu došli a on je neslyšel.
„Co do hajzlu?“ usmál se Klaus.
„Jé…dobré ráno,“ pozdravil je Dave.
„Ahoj, Dave,“ řekla Nina nesměle a usmála se.
Dave byl docela překvapený, až doteď na něj vlastně pořádně nepromluvila.Posadili se k němu. Přišel
číšník, přinesl

Daveovi snídani. Klaus a Nina si také objednali.
„Tak co to bylo, to do hajzlu, Dave?“ zeptal se ho Klaus.
„Ale..nic,“ usmál se na ně Dave. Nechtělo se mu mluvit s nimi teď o Nikkei.
A tak mluvili o svých plánech. Klaus a Nina chtěli během pár dnů vyrazit na trek do údolí. Chtěli
si sehnat zásoby a najmout pár nosičů, aby jim pomohli donést věci do základního tábora. Z něj měli
v úmyslu podnikat jedno až dvoudenní treky. Davea trochu překvapilo, jak to měl Klaus celé detailně
promyšlené. On sám si žádné plány na cestování po Himálajích nedělal, prostě by jen nacpal batoh
jídlem a vyrazil do údolí.
„Kdy plánuješ vyrazit?“ zeptal se ho Klaus.
„Nejsem si jistý… vlastně jsem zatím nic moc neřešil,“ řekl Dave a byl trochu v rozpacích ze své
lehkovážnosti.
„Jestli chceš…můžeš jít do základního tábora s náma,“ nabídl mu Klaus, a pak se otočil a podíval
na Ninu.
„Je to v pohodě, co?“ spíš jí řekl, než aby se jí skutečně ptal. Jen přikývla hlavou na znamení
souhlasu. Dave si všiml jejího lehkého napětí, ale bylo mu jasné kvůli čemu. Klaus to v
podstatě rozhodl za ni.
„Díky… ještě si ale nejsem úplně jistý, co budu dělat…dám vám ještě dnes vědět…jestli
souhlasíte?“ řekl jim Dave. Chtěl počkat, až Nina nejdřív Klause pořádně seřve. Až pak jim bude
moct říct, že s nima teda pojede.
Seděli kolem stolu a užívali si společnou snídani. Bylo krásné ráno, slunce zářilo, ale nebylo
nijak horko. Dave jim oznámil, že se půjde projít po městě a že se s nimi sejde později odpoledne.
Postavil se a vyšel do ulic Čandígarhu.
Šel a uvažoval, co by vlastně chtěl dělat. Momentálně si nebyl ničím jistý, smyslem jeho
dosavadního života byla Nikkei, to s ní chtěl procestovat svět. A najednou to bylo pryč. Jak
procházel špinavými ulicemi, uvědomoval si celou tu mizérii a bídu kolem něj. Ale viděl taky
usměvavé tváře lidí,

které míjel. Bylo pro něj těžké pochopit, jak to, že se ti lidé usmívají. Život nejen v Indii se mu
momentálně zdál prachbídný, ale možná za to mohla hlavně nálada, v jaké byl. Stejně ale nedokázal
pochopit, jak mohou lidé žit v takové špíně a chudobě a stále se usmívat.
Vešel do malé čajovny v boční uličce. Vypadala jako všechny ostatní čajovny, ve kterých v Indii
byl, to znamená staré oprýskané stolky a cínové šálky. Posadil se na starou dřevěnou stoličku v
místnosti, kde nebylo nic víc než špinavá podlaha a plynová kamna na ohřívání vody. Většina
chudších míst, jako bylo tohle, měla jen jednu elektrickou žárovku visící ze stropu, žádná
elektrická kamna nebo ohřívače, skutečně nic dalšího. Světla stejně fungovala jen pár hodin večer,
na provoz celého města najednou nebylo dost elektřiny, takže ji střídavě zapínali a vypínali v
různých částech města různě během dne. Proto vždycky, když se zapisoval do hotelu, dostal k tomu
rovnou i svíčku. Když mu ji poprvé dali společně s půl roličkou toaletního papíru, domníval se, že
jde o vtip.
Dave si objednal šálek čaje a sledoval lidi na ulicích. Dovnitř vešel asi dvanáctiletý chlapec a
posadil se proti němu. Zeptal se Davea, odkud je. Mluvil docela obstojnou angličtinou a to Davea
příjemně překvapilo. Řekl mu, že je z Ameriky. Bavilo ho povídat si s chlapcem o Indii. Strávili
spolu asi hodinu a pro Davea to bylo velmi poučné. Nakonec zaplatil za čaj a zamířil zpátky do
ulic.
Šel a snažil se přijít na to, co vlastně hledá. Připadalo mu, že ačkoliv se stále hýbe, nikam se v
podstatě nedostane. Co ho pořád nutí nezůstávat na jednom místě, to byla otázka, která se mu
neustále drala na mysl. Zdálo se, že bez ní, bez Nikkei, nemá nic cenu. Zastavil a rozhlédl se.
Zjistil, že se ztratil. Úplně zapomněl, odkud přišel. Ohlédl se do špinavé ulice za sebou a zavrtěl
hlavou, byl to jeden z těch dnů, znovu! Dave byl naštěstí zvyklý brát si vizitku z hotelu, ve
kterém bydlel. Právě pro takové případy. Zastavil si rikšu, posadil se

do vozíku a ukázal řidiči vizitku. Muž přikývl, že ví, kde to je, popadl tyče vozíku a rozeběhl se
ulicemi, vyhýbaje se přitom lidem, krávám a dalším rikšám. Byl to nejsnazší a zároveň nejvíce
vzrušující způsob, jak se někam dostat. Vozík zastavil před hotelem. Dave si ani nevšíml, jak se
dostal ulicemi až sem, momentálně ho vůbec nic nezajímalo.
Vystoupil, zaplatil řidiči rikši a dal mu štědré spropitné. Byl mu líto toho starého pána, který
musel celý den tahat vozík s lidmi po ulicích jen proto, aby si vydělal pár babek na živobytí.
Pomalu se loudal hotelovou zahrádkou k restauraci. Viděl Klause a Ninu sedící venku u stolu. Šel k
nim a dal si pivo.
„Zdárek…tak jak to jde?“ zeptal se Dave. Oba se na něj podívali a usmáli se.
„Dobrý…co ty?“ zeptal se Klaus.
„Ale jo…myslím, že dobrý,“ odpověděl Dave trochu nejistě. Klaus i Nina si všimli, že něco není v
pořádku.
Podívali se na sebe, aby si potvrdili svoje podezření.
„Je fakt všechno v pohodě?… Vypadáš trochu přepadle,“ zeptal se ho Klaus.
Dave se na ně chvíli díval, nebyl si jistý, co říct, zrovna tuhle otázku nečekal.
„No…ehmmm…Je mi trochu mizerně… před pár dny se se mnou rozešla přítelkyně,“ vylétlo z Davea
najednou, jak tam tak seděl a klopil oči ke stolu.
Nemyslel si, že by s někým chtěl mluvit o tom, jak se cítí. Vzhlédl a byl trochu v rozpacích, že
jim to přeci jen řekl. Oba na něj koukali a nevěděli, co odpovědět. U stolu bylo naprosté ticho.
„Je mi to moc líto,“ řekla Nina jemně.
Zas bylo ticho. Přišel číšník, zjistit, zda si nechtějí objednat ještě něco dalšího. Dave si
objednal pivo a stejně tak Klaus s Ninou.
„Díky…budu v pořádku,“ řekl Dave Nině a rozpačitě se na oba

usmál.
Číšník se vrátíl a přinesl piva.
Bylo krásné odpoledne. Na zahrádku svítilo slunce a z hor vál mírný větřík. Na stromech nad nimi se
třepetaly listy a ve vzduchu byla cítit vůně kouře ze dřeva. Všichni tři pili pivo a vyprávěli si o
svých zážitcích z cestování. Daveovi bylo příjemně, odpočinul si od věčného přemýšlení o Nikkei a o
tom, co si dál počne se svým životem. Moc rád si poslechl příběhy, které mu oni dva vyprávěli. Měl
z toho trochu sladkobolný pocit, protože mu to samozřejmě připomnělo jeho cesty s Nikkei. Avšak z
nějakého zvláštního důvodu mu to pomáhalo vyrovnat se s celou tou záležitostí. Klaus vyprávěl
veselé historky, které se jim při cestování přihodily. Davovi se dokonce podařilo vyloudit na tváři
úsměv a občas se ze srdce zasmát. Dopili pivo a zamířili zpátky do pokojů.
„Nechcete si vy dva vyjít na večeři?“ s úsměvem se zeptal Dave. Cítil se líp a bylo to na něm
vidět.
„Jo, to zní skvěle,“ odpověděl Klaus. Nina přikývla na souhlas.
„Tak se uvidíme v sedm tady,“ řekl Dave, když kráčeli vstupní halou.
Rozdělili se a zamířili do svých pokojů. Dave se prohrabal v batohu a napadlo ho, že by si mohl
udělat trochu pořádek ve věcech, které tam jen tak bez ladu a skladu naházel během svého zoufalého
úniku z Nového Dilí. Vytáhl hromadu oblečení, mapy a průvodce. Na podlahu se mu vykoulel
fotoaparát. Okamžik na něj zíral, a pak si vzpomněl, že vlastně má foťák. Zvedl ho a zkontroloval.
Uvnitř byl kinofilm s pár zbývajícími fotkami. Šel k oknu a namířil foťák k hinduistickému chrámu.
Jeho věž čněla nad střechami okolních budov.
Na západě hořelo oranžové slunce a pomalu mizelo za horizontem. Kouř ze dřeva stoupal kolem
chrámové věže a odrážel rudé paprsky. Byla to neuvěřitelná podívaná, a tak Dave vyfotil pár
snímků. Zničehonic se v něm rozhostil klid a

mír. Takový vliv na něj měl pohled na chrám v té dechberoucí hře světel. Bylo to úžasné. Dave si
najednou uvědomil, že to v něm někde vždycky bylo, jen on si toho dřív nevšiml.
„Kurva“, pomyslel si Dave, jak to, že jsem dřív tu krásu nevnímal? Díval se na věž, dokud slunce
úplně nezapadlo. Davea ten kouzelný okamžik naprosto uchvátil. Vrátil se s foťákem na postel a
přetočil film do cívky. Vyndal ho ven, seděl a koukal na něj. Myslel na Nikkei a popré o ní
přemýšlel jinak. Nejen na to, jak byla krásná a jak mu chybí, ale i na to, jak moc ho ovlivnila a
jak okouzlující byla způsobem, jakým žila svůj život. Dave začal oceňovat, co všechno mu vnesla do
života. Už se necítil tak hrozně osamělý. I když s ní nemohl být, cítil vůči ní lásku a respekt za
to, čím obohatila jeho život. Byla jako ta věž, čnící nad špínou a zoufalstvím.
Někdo zaťukal. Dave se postavil a šel otevřít.
„Dave.. je všechno v pohodě?“ zeptal se Klaus se soustrasným výrazem na tváři.
„Jo…proč? Co se děje?“ zmateně se zeptal.
„No je sedm dvacet…měli jsme se dole sejít v sedm hodin,“ řekl Klaus trochu netrpělivě.
„Doprdele… promiň… měl jsem nějakou práci,“ řekl Dave a snažil se dát rychle dohromady.
To, co Dave právě zažil, ho lehce omráčilo. Naprosto ztratil pojem o čase, tak rychle popadl bundu
a následoval Klause dolů na dvorek. Nina sledovala, jak oba kráčejí směrem k ní. Viděla, že je něco
špatně. Dave měl nepřítomný pohled a Klaus vypadal trochu naštvaně.
„Ztratil jsi hodinky?“ zašklebila se na Davea. Klaus se uvolnil a zasmál se jejímu vtípku. Dave na
ni vykulil oči, ale pak se taky rozesmál.
Vyšli společně ven. Byl krásný večer, v ulicích nebylo přeplněno. Našli příjemnou čistou restauraci
nedaleko jejich hotelu. Vešli dovnitř a posadili se ke stolu u okna. Dave vypadal uvolněně. Víc
mluvil a taky víc vtipkoval. Mluvil o

svém prožitku, když pozoroval chrám v zapadajícím slunci, i o kráse té chvíle. Klaus a Nina byli
překvapení, jak bezprostředně hovořil o svých pocitem a v jaké byl pohodě. I sám Dave se cítil
fajn, rozhostil se v něm klid a mír. Konečně se úplně uvolnil.
Klaus a Nina nechápali, co se stalo. Tohle rozhodně nebyl ten samý chlápek, se kterým se před pár
dny seznámili. Bylo skvělé vidět, jak se usmívá. Bez zábran mluvil o sobě a svých pocitech a Nina
se taky rohovořila. Klause to mátlo a trochu znepokojovalo. Připadalo mu, že dříve toho dne mluvil
s úplně jiným Davem. Vůbec sakra netušil, o co tady jde. Rozhodně si byl víc než jistý, že si
nepřál tyhle věci slyšet ani o nich nechtěl mluvit. Bylo to pro něj příliš osobní.
S postupujícím večerem se Klaus uzavíral do sebe. Sotva promluvil. Nina byla naopak naprosto
okouzlená hovorem s Davem. Mluvili o všem, co je napadlo – o životě, o lásce, o neustálém hledání
štěstí. Klaus se nakonec postavil a oblékl si bundu. Nina k němu vzhlédla.
„Jsem unavený… Jdu zpátky do hotelu,“ řekl tónem, který dával jasně najevo, že ona půjde s ním.
„Myslím, že tu ještě zůstanu a dám si pivo,“ řekl Dave.
Nina se na Klause podívala. Ještě se jí vůbec nechtělo jít zpátky do hotelu.
„Dám si tady s Davem ještě jedno pivo,“ řekla.
Klause vyvedla její reakce z míry. Jen se na ni beze slova podíval, nikdy by nečekal, že by chtěla
zůstat. Obrátil se a vyšel ze dveří, aniž by řekl jediné slovo. Dave se podíval na Ninu.
„Je všechno v pohodě…vypadal fakt naštvaně,“ řekl s lehkými obavami Dave.
„Jo…. bude v pořádku,“ odpověděla bez přílišných emocí.
Dave se cítil trochu provinile. Bylo mu jasné, že to on je příčinou Klausova současného chování.
Nina a Dave zůstali a dalších pár hodin si povídali. Byli

tak zabraní do vzájemného hovoru, že si ani nevšimli, jak se připozdilo. Nina se podívala na
hodinky a vytřeštila oči. Dave si všiml, že se něco děje.
„Co je?“ opatrně se jí zeptal.
„Je fakt pozdě… Klaus bude mít nejspíš strach,“ odpověděla, ale vypadalo to spíš, že Klause to
pořádně vytočí. Nina vypadala nešťastně.
„Do hajzlu! Nino…doufám, že jsem ti nezpůsobil nějaké problémy,“ Dave si to trochu vyčítal,
protože věděl, že Klaus bude pěkně naštvaný.
Davea napadlo, že Klaus by se vytočil tak jako tak. S tím rozdílem, že Nina a Dave, kteří spolu
zůstali na pivu a přišli pozdě, pro něj budou dostatečně snadnou omluvou pro slušný výbuch vzteku.
Postavili se, zaplatili účet a zamířili ke dveřím. Cestou do hotelu mluvili o Nikkei a Klausovi.
Davea uchvátilo, jak ho Nina chápala. Na oplátku mu řekla pár věcí o Klausovi, které jí na něm
vadí. Nebála se vyjádřit své pocity nejistoty ohledně vztahu s Klausem. Když stoupali po schodem ke
svým pokojům, Dave zastavil a podíval se na ni.
„Doufám, že bude všechno dobrý…uvidíme se zítra na snídani,“ usmál se Dave.
Nina se na něj taky usmála.
„V pohodě…všechno se spraví…tak zítra na snídani…dobrou,“ řekla a otevřela dveře do pokoje.
Dave vešel k sobě. Když otvíral dveře, ještě se usmíval. Sám sebe překvapil, jak dobře se po
dnešním prožitém večeru cítil. Nejdřív úchvatný výhled na chrám, a pak upřímný otevřený rozhovor,
který vedl s Ninou.
Dave se ráno probudil dost brzo. Slunce právě vycházelo nad horami, když se postavil k oknu. Znovu
se zadíval na chrám, na jehož zdech se skvěly nástěnné malby zobrazující boha Šivu. Ranní světlo
zvýraznovalo jejich barvy a spolu s kouřem, vycházejícím z ošumělých budov kolem,

dodalo té podívané mystickou atmosféru. Dave začal vidět Indii z jiného úhlu pohledu. Pochopil onu
krásu skrytou pod chudobou a špínou. Společně s tím si uvědomoval svou dřívější neschopnost dívat
se na věci ve svém životě s otevřenou myslí. Znovu myslel na Nikkei a na to, co způsobilo, že byl
tak na dně. Došlo mu, že to nebyl její odchod, kvůli kterému se tak cítil, ale že ten důvod byl on
sám. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc chápal, že Nikkei je pořád s ním, sice ne fyzicky, ale
rozhodně je přítomná v jeho v myšlenkách. Bylo mu mizerně, že s ní nemohl být. Došlo mu, že byl
sobecký, staral se jen o to, co chce on, nestaral se skutečně o ni. Uslyšel někoho projít chodbou
kolem jeho pokoje. Vytrhlo ho to z tranzu, do kterého upadl, když se díval na chrám. Otočil se,
došel k posteli, posadil se a zavázal si boty, oblékl si svetr a zamířil dolů na snídani.
Dave se posadil ke stolu zalitém sluncem. Číšník se objevil téměř ve vteřině, jako vždy, když se
objevil někdo ze Západu.
„Namaste“, pozdravil číšníka Dave.
Číšník opětoval pozdrav a usmál se. Dave si objednal svoji obvyklou kávu a toust a usmíval se.
„Dobré ráno, Dave,“ uslyšel za sebou. Věděl, že to je Nina a obrátil se, aby ji i s Klausem
pozdravil.
„Dobré ráno, Nino… kde je Klaus?“ zeptal se překvapeně, když ji viděl přicházet na snídani
samotnou.
„Dnes ráno nedorazí,“ řekla trochu zasmušile.
„Aha…doufám, že to není kvůli včerejší noci,“ řekl Dave trochu s obavami.
„Ne…říkal, že chce nakoupit něco na výlet,“ odpověděla a dala svým tónem najevo, že už se o
Klausovi nechce bavit.
„Dobře, no právě jsem si objednal snídani,.“ řekl a ukázal na židli vedle sebe.
„Díky..jsem si jistá, že se hned objeví číšník,“ zašklebila se.
Snídali spolu a mluvili o Indii a cestování. Pro oba dva

to bylo skvělé ráno. Nina byla naprosto otevřená a Dave byl úplně paf z toho, jak skvěle dokáže
vyjádřit svoje pocity, navíc v angličtině. Bavilo ho poslouchat ji. Líbilo se mu, jak si sem tam
vypomohla slovíčkem z němčiny. Nejdřív byl trochu zmatený, německy neuměl, ale jak mluvili, významy
mu samy docházely. Zasmál se tomu. Nina se na něj nechápavě dívala, dokud jí nedošlo, čemu se
směje. Usmála se a omluvila se, že nemluví tak dobře anglicky.
„Nebuď blázen… tvoje angličtina je perfektní,“ řekl jí Dave.
„Pořád mám problém s nějakými slovíčky,“ řekla bezstarostně. Dave se usmál a řekl, že je na to
zvyklý, Nikkei je z Francie a taky měla občas problém s angličtinou.
„Oooo…parles vous francais? (mluvíte francouzsky),“ zeptala se bezchybnou francouzštinou.
„Oui… un peu (ano, trochu), ale ne moc dobře,“ odpověděl jí Dave zdaleka ne tak skvělou
francouzštinou, jak ona.
Ve skutečnosti byla jeho francouzština dost dobrá. Nina s ním začala hovořit francouzsky a Dave jí
brzy rozuměl a odpovídal jí pařížským hovorovým dialektem. Svým rozhovorem se náramně bavili. Zdálo
se, že čas běží jak splašený, když tam tak seděli a hodiny spolu rozmlouvali.
„Vrátí se Klaus brzo?“ zeptal se Dave, když se podíval na hodinky.
„Nevím..proč?“ zvědavě se optala Nina.
„Ale, v podstatě nic…myslel jsem, že se půjdu projít po městě, to je všechno,“ řekl.
„Chceš společnost?“ zeptala se ho.
„Jo…to by bylo skvělé…ale nebude Klaus naštvaný?“ trochu se obával Dave.
Nechtěl udělat nic, co by jim oběma mohlo způsobit nějaké problémy.
„O Klause se neboj…postará se o sebe sám,“ nenuceně mu odpověděla.
Dave se na ni pobaveně podíval. Pokrčil rameny, což

znamenalo “fajn, cokoliv chceš“, pak se postavili, vyšli na ulici a zamířili k chrámu, na který se
Dave díval z okna. Věž ho přitahovala jak magnet, chtěl si ji pořádně prohlédnout. Šli špinavými
ulicemi, sledovali lidi a různé obchody. Mluvili o Indii a její kráse. Oba dva se hodně smáli a
vtipkovali o svých zážitcích z cest. Dave byl uvolněnější, než kdy dřív. Užíval si, že mohl s někým
sdílet svoje pocity o tom, jak najednou viděl věci v jiném světle. Nině zářila tvář štěstím, i ona
se zdála uvolněná a v příjemné náladě. Dave jen trochu dumal nad tím, co se mezi ní a Klausem
stalo.
„Nino…je mezi tebou a Klausem všechno v pohodě?“ nakonec nevydržel a zeptal se jí.
„No…víš, jak to je,“ řekla tónem, který dával najevo, že se o tom ve skutečnosti nechce bavit.
„Jo, Nino…asi vím, jak to je,“ odpověděl chápavým hlasem.
Usmáli se na sebe a pokračovali v procházce ulicemi. Chodili celé hodiny, než zamířili zpět do
hotelu. Když přecházeli hotelovou zahrádku, uviděli Klause, jak sedí u jednoho stolku a pije pivo.
„Čau, Klausi,“ pozdravil ho s úsměvem Dave.
Klaus se na ně podíval, vypadal naštvaně. Daveovi to bylo hned jasné.
„Kde jste vy dva tak dlouho byli?“ zeptal se Niny německy. Dave tam jen stál, protože mu nerozuměl.
„Šli jsme se projít do města“, odpověděla Nina taky v němčině. Dave se cítil dost nepříjemně,
nevěděl, o čem se ti dva baví, ale jasně cítil napětí, které mezi nimi panovalo. Posadili se ke
Klausovi. Přišel čísník a oba si objednali pivo. Klaus už nic neřekl, jen se díval do knížky.
„Co to čteš?“ zeptal se ho zvědavě Dave. Klaus se na něj podíval a něco zamumlal.
„Nerozuměl ti,“ řekla Nina ostře.
Klaus jí věnoval ošklivý pohled, pak vzhlédl zpátky k Davovi.
„Je to horský průvodce do oblasti, kam se chystáme vyrazit,“

otráveně odpověděl.
Dave se na něj jen podíval a neodpověděl, dobře věděl, že je Klaus naštvaný. Situace u stolu začala
být dost nepříjemná. Dave se cítil kvůli Nině provinile, že ji dostal do toho maléru s Klausem. Ve
skutečnosti byl Dave nejvíc zmatený Klausovým postojem a chováním. Momentálně se totiž choval jako
naprostý hňup. Zrovna tuhle jeho vlastnost Dave nejenže neznal, hlavně o to vůbec nestál. Dave
dopil pivo a zvedl se. Nina se na něj podívala, ve tváři zklamaný výraz.
„Uvidíme se později… mám něco na práci,“ řekl a snažil se odejít tak, aby Nině nezpůsobil další
problémy. Zato Klaus si mohl klidně políbit zadek.
„Uvidíme se později, Dave,“ usmála se na něj Nina. Klaus už neřekl nic.
Dave odešel do svého pokoje. Chtěl vzít nafocený filmek a nechat ho vyvolat. Popadl cívku a pár
dalších věcí v pokoji a zamířil ven. Když přecházel dvorek, vrazil do Klause. Zastavili se a chvíli
se na sebe dívali.
„Ráno odjíždíme,“ řekl Davovi tónem, který mu byl hned jasný. Klaus k němu byl zdvořilý, ale dal
zřetelně najevo, že nechce, aby Dave s ním a Ninou jel.
„Jo…dobrá, nejsem si jistý, co budu dělat… myslím, že tady ještě nějakou dobu zůstanu,“ usmál
se trochu Dave.
„OK… fajn, že jsme se poznali, Dave,“ odpověděl Klaus s úlevou v hlase.
„Taky mě těšilo, Klausi… mějte se fajn….možná, že se ještě někdy uvidíme,“ řekl Dave, otočil se
a vyrazil do ulic.
Šel a myslel na rozhovor s Ninou. Všechno mu to připadalo zvláštní. Během jednoho dne mu začal být
sympatický někdo, s kým toho předtím moc nenamluvil, a zároveň ztratil přátelství někoho, o kom si
myslel, že ho dobře zná.

3

Když Dave sešel dolů na snídani, bylo opět krásné ráno, stejně jako posledních pár dnů. Posadil se
u svého oblíbeného stolu a objednal si jako vždy kávu a toust. Právě teď ho ani nenapadlo přemýšlet
co dál. Byl úplně zahlcený ztrátou Nikkei i náhlou ztrátou přátelství Klause a Niny. Opět tady
seděl sám, s tím rozdílem, že teď se cítil docela dobře a vlastně se těšil, že zas někam vypadne a
zažije něco nového. Dave byl vážně šťastný a bylo to na něm vidět. Číšník mu přinesl snídani.
Chvilku se na Davea jen díval, pak se usmál a pozdravil ho veselým ranním šklebem.
„Namaste…dnes ráno vypadáte dobře,“ řekl mu číšník.
„Díky…vy taky, ostatně jako vždycky,“ zasmál se Dave. Společně se tomu zasmáli, číšník odešel
zpátky do kuchyně a nechal Davea, ať si dojí snídani.
Dave dojedl a ještě chvíli zůstal sedět na zahrádce. Vzpomněl si, že by už měly být vyvolané fotky
z filmu, který včera vytáhl z foťáku. Mávnutím přivolal číšníka. Zaplatil útratu, dal mu navíc
slušné spropitné a vyrazil do ulic. Procházel se a na tváři měl úsměv. Těšil se, až uvidí fotky.
Nebyl si jistý, co na nich vlastně bude, ale bylo mu jasné, že rozhodně Nikkei. Věděl, že bude
těžké ty fotky vidět. Zároveň chtěl to trápení nějak ukočnit, třeba tím, že ji zas uvidí, i když
jen na fotkách.
Vešel do obchodu a usmál se na dívku za pultem.
„Chtěl bych vědět, jestli mám hotové fotky,“ zeptal se. Usmála se na něj, prohlédla krabici a našla
je.
„Ano.. jsou tu…je to 180 rupií (přibližně 60,- Kč),“ řekla.
Dave jí podal peníze, poděkoval a odešel. Posadil se na malou dřevěnou lavičku hned před obchodem,
otevřel obálku a vyndal fotky. Jak očekával, byla tam spousta snímků Nikkei a pláží v Thajsku.
Rozhodně s ním trochu otřáslo, že ji zas vidí, ale čím déle se na ty fotky díval, tím víc ji
obdivoval za všechno, co mu vnesla do života. Dokázal si ji před sebou úplně živě představit.
Ztráta Nikkei mu skutečně otevřela oči a

čím víc o tom přemýšlel, tím víc sám sobě rozuměl.
Dave se postavil a vyrazil zpátky do hotelu. Dal fotky do obálky a zastrčil je do zadní kapsy
kalhot. Šel a pozoroval věci kolem sebe. Snažil se tím potlačit myšlenky na fotky a místo toho si
užívat zbytek rána. Přemýšlel, co dělat dál.
Davea lákala myšlenka vyrazit na trek do hor. Přišel zpátky do hotelu a posadil se u svého stolu.
Číšník přišel a zase se smál. Dave k němu s úsměvem vzhlédl.
„Přemýšlím, že se vydám na trek do hor,“ řekl mu.
„V horách je překrásně, já sám pocházím s Gangotri,“ odpověděl Daveovi číšník.
„Vážně? Kde to je?“ zeptal se ho zvědavě.
„Je to poblíž pramene Gangy… velmi posvátné místo,“ odpověděl mu muž hrdě.
Dave se na něj na chvíli zahleděl, byl na tu vesnici okamžitě velmi zvědavý. I beztak už dřív
plánoval vydat se ke Ganze.
„Rád bych tam vyrazil,“ odmlčel se Dave.
Číšník na to zatím nic neříkal, viděl, že Dave o něčem přemýšlí a nechtěl ho rušit.
„Máte nějaký návrh, jak bych se tam mohl dostat?“ zeptal se konečně číšníka.
„O ano… mám syna, který by vás tam mohl vzít,“ odpověděl muž nadšeně, protože věděl, že z toho
koukají nějaké peníze.
„Vážně? Tak to by bylo skvělé…. Zítra ráno bych vyrazil,“ řekl Dave, maximálně nadšený z nového
dobrodružství, které na něj čeká.
„Žádný problém…Večer přivedu syna, abyste se seznámili,“ odpověděl vzrušeným hlasem číšník.
Otočil se a odchvátal do kuchyně. Dave zíral na hory, které se rýsovaly v dálce a promýšlel svůj
nový plán. Usmál se, když viděl číšníka, který mu nesl pivo.
„Dal byste si pivo, pane?“ řekl číšník a zašklebil se.
„Ano, díky,“ odpověděl mu Dave.
„Vzkázal jsem synovi, aby tu byl večer nejdéle v pět hodin,“

řekl Daveovi.
„Skvělé, budu tady,“ odpověděl.
Číšník se otočil a veselým krokem přešel zahrádku. Dave se cítil výborně. V číšníka měl důvěru a co
se výletu týká, všechno vypadalo naprosto jasně. Dave byl zvyklý dostávat se při cestování do
zvláštních situací každou chvíli. Tohle rozhodně byla jedna z těch příjemných.
Dopil pivo a šel do svého pokoje. Zase cítil vzrušení ze života, něco, co mu chybělo od té doby,
kdy se s ním Nikkei v Novém Dilí rozešla. Díval se na mapu Indie a snažil se najít Gangotri. Po
celé mapě bylo rozeseto takové množství maličkých vesniček, že byla jeho snaha úplně marná. Začal
třídit věci a balit je do batohu. Vzpomněl si, že má stále v zadní kapse kalhot fotky. Vytáhl
obálku, znovu ji otevřel a vyndal fotky. Seděl na kraji postele a prohlížel si Nikkei. Jak tak na
ni zíral, bylo mu smutno, vzpomínal na to, jak jim spolu bylo krásně, když ty fotky fotili. Potřášl
hlavou, aby přerušil ten smutný tok myšlenek, zandal fotky zas do obálky a zabalil je k ostatním
důležitým papírům a dokladům. Mrknul na hodinky a zjistil, že už je skoro pět. Sešel z pokoje na
zahrádku, aby se tam setkal s číšníkovým synem. Jakmile je oba spatřil, jak tam na něho čekají u
stolu, znovu jím projela vlna vzrušení. Když k nim kráčel, široce se usmíval.
„Zdravím…“ řekl jim Dave, když se oba postavili, aby ho pozdravili.
„Namaskar“, pozdravili společně Davea tradičním indickým způsobem.
Posadili se ke stolu. Dorazil jiný číšník, aby si mohli objednat.
„Pivo, prosím,“ objednal si Dave.
Otec a syn už si objednali čaj, takže číšník odešel. Dave se na ně se zájmem díval.
„Tohle je můj syn Rajan,“ představil muž chlapce.
„Rád tě poznávám,“ usmál se Dave.
Pak se zeptal: „Jak daleko je to pěšky do Gangotri?“

Oba se usmáli, viděli nadšení v Daveově tváři. Muž odpověděl: „Je to pět dní pochodu.“
„Skvělý… můžeme vyrazit hned zítra ráno?“ zeptal se Dave.
„Ano..Rajan vás vyzvedne v sedm hodin.“
„Báječný… a kolik to bude stát?“ optal se Dave tónem, naznačujícím, že je připravený na
obchod.
Muž se podíval na svého syna, a pak zpátky na Davea.
„Tisíc rupií plus cena za jídlo a ubytování,“ řekl. Dave rychle přepočítal rupie na dolary.
„A kolik bude stát pokoj?“ zajímal se dál.
„Kolem 60ti rupií v každé čajovně,“ odpověděl muž.
Dave to ještě jednou promyslel. Spočítal si, že výlet ho bude stát kolem 50ti dolarů. Podíval se na
Rajana a jeho otce.
„OK, zní to skvěle…takže zítra ráno v sedm,“ řekl nakonec s úsměvem.
Dave se postavil a šel do pokoje. Nevěděl, co má zítra očekávat, ale bylo to vzrušující a
to přesně chtěl.
Dave ležel na posteli a prohlížel si mapu severní Indie. Byl nadšený myšlenkou na trek do hor.
Prošel spoustu hor v Coloradu, ale tohle byly Himálaje, měřící 7.000 metrů a víc. Jak se díval do
mapy, vzpomněl si na Ninu a uvažoval, jak se jí teď vede. Klaus ho svým chováním zklamal, moc si ho
tedy do hlavy nebral. Naopak Nina se mu zamlouvala a věděl, že by ji ještě někdy rád viděl.
Ponořený do mapy a do svých myšlenek najednou usnul.
Probudil se brzo ráno, zamířil dolů do haly a zaplatil účet. Šel na dvorek, posadil se u stolu a
objednal si kávu. Čekal, až se objeví Rajan. Bylo krásné ráno. Vzduch byl svěží a voněl dřevěným
kouřem. Připomnělo mu to Colorado a trochu se mu zastesklo po domově.
„Bré ráno,“ Dave vzhlédl a spatřil Rajana stojícího vedle něj.
„Čau..dáš si kafe, než vyrazíme?“ zeptal se Dave s úsměvem.
„Čaj by byl fajn,“ řekl plaše Rajan.
„Bezva…posaď se… jmenuješ se Rajan, že jo?“ řekl Dave

hlavně proto, aby zjistil, jestli jeho jméno vyslovil správně.
„Jojo.. a ty jsi Dave,“odpověděl na oplátku Rajan.
„Jo…super…tak to bychom měli,“ zasmál se Dave, „jen jsem si nebyl jistý, jestli tvoje jméno
vyslovuju správně.“
„Perfektně..,“ usmál se Rajan.
Seděli, rozebírali výlet a u toho dopili kávu a čaj. Dave se zvedl a popadl batoh. Rajan vypadal
trochu zmateně, nevěděl, co má dělat. Čekal, že Daveovi batoh ponese, ale nechtěl nic říct, aby se
ho nějak nedotkl. Dave se obrátil a mrknul na něj.
„Co se děje, Rajane?“ zeptal se a byl stejně zmatený.
„Musím vám vzít batoh,“ řekl Rajan nesměle.
„Co… co tím myslíš?“ Dave nechápal.
„Platíte, abych vás vzal do Gangotri…,“odpověděl Rajan.
„No jo….a ty chceš vláčet můj batoh?“ zeptal se Dave.
„Ano…je to v ceně.“ odpověděl Rajan.
Dave se s tím nikdy předtím nesetkal, a tak nevěděl, co si o tom má myslel a co dělat. Připadalo
mu, jako by měl svého otroka nebo sluhu, to se mu rozhodně nelíbilo. Na druhou stranu ale nechtěl
ranit Rajanovu hrdost.
„Aha… to jsem nevěděl, že je to součastí dohody,“ řekl Dave. Minutku se na Rajana díval. Měl
proutěný koš s látkovým popruhem, v něm měl nést Daveův batoh. Dave si tedy sundal batoh ze zad.
Tohle je třeba hned teď vyřešit k oboustranné spokojenosti. Díval se na koš a zpátky na
batoh. Chvíli přemýšlel, a pak mu došlo, že má uvnitř ještě jeden malý batůžek na
jednodenní výlety. Vyndal ho ven, naskládal do něj foťák, pláštěnku, lahev s vodou a pár dalších
drobností. Pak velký poloprázdný batoh zase zavřel a podal ho Rajanovi.
„Tyhle věci budu potřebovat po cestě,“ vysvětlil mu svůj malý batoh.
Rajan se na něj usmál, dal batoh do koše, popruh si připevnil kolem čela a zvedl koš na záda. Dave
si vzal svůj malý batůžek a oba spolu vyrazili do ulic. Dave viděl spoustu indických lidí nosit
tímto způsobem náklad v koši, jen nedokázal přijít na to,

proč si Rajan nevzal batoh na záda a nenesl ho normálně jako on. Zeptal se ho na to, jak tak
vycházeli ven z města. Rajan mu odpověděl, že byl prostě vedený k tomu, aby takhle nosil v koši
nejrůznější věci. Bylo to pro něj naprosto přirozené.
Mířili ulicemi směrem k horám. Bylo krásné ráno, perfektní začátek Daveova nového dobrodružství.
Občas mrknul směrem k Rajanovi, díval se na něj, jak nese náklad v koši, pak se rozhlížel se kolem
sebe a sledoval lidi, vykonávající své běžné každodenní práce. Usmál se a pomyslel si, jaké má
štěstí, že tu může být, procházet částí Indie s jedním z místních lidí a vidět a poznávat tamní
kulturu. Byla to vzrušující a nová zkušenost, cestovat sám. A Dave si to užíval.
Pomalu vyšli ven z města, minuli okolní vesnice a špinavá silnice se změnila v prašnou stezku.
Stále tu procházela spousta lidí, většinou mířili do Čandigarhu. Dave začínal být trochu unavený,
přece jen nebyl zvyklý na tak dlouhou chůzi bez přestávky.
„Můžeme si udělat přestávku?“ zeptal se Rajana.
„Ano… ale stále máme před sebou dobrých pět hodin chůze, než dojdeme do vesnice, ve které budeme
dnes spát,“ vysvětlil mu Rajan. Dave na něj jen beze slova zíral… pět hodin, doprdele, pomyslel
si.
„Jé… fajn, tak aspoň pár minut,“ řekl Dave a snažil se nedat najevo, že si není moc jistý, jestli
tímhle tempem bude schopný ujít ještě aspoň další tři kilometry.
Posadili se a asi deset minut odpočívali. Rajan si ubalil cigaretu a spokojeně pokuřoval. Dave ho
pozoroval, jak vyfukuje obláčky kouře a přemýšlel, jak je sakra možné, že unese takový náklad,
vydrží to závratné tempo nahoru a dolů po kopcích a ještě do toho kouří. Rajan se na něj podíval,
zrovna když Dave pil vodu a snažil se popadnout dech.
„Chceš taky?“ řekl Rajan a podal Daveovi tabák.
„Nekouřim, díky…,“ odpověděl mu Dave.
Všiml si výrazu, nebo spíš rozpaků, na Rajanově tváři.

„No… ale vždycky jsem chtěl vědět, jaký to je… můžeš mi taky jednu ubalit?“ usmál se.
Rajan se zasmál, ubalil cigaretu a podal ji Daveovi. Dave ji strčil do pusy, Rajan škrtl sirkou a
zapálil mu. Dave si potáhl z cigarety, vdechl.. a rozkašlal se. Rajan se znovu zasmál, Dave zbledl
a vyfoukl kouř z plic.
„Chlape…to je síla!“ řekl Dave a taky se rozesmál.
Seděli tam, kouřili a užívali si pohled na okolní krajinu. Cesta pokračovala stále dál, a tak šli a
šli a šli, aspoň tak to Daveovi připadalo. Bylo už pozdě odpoledne, když dorazili do vesnice, ve
které měli zůstat přes noc. Vešli do staré budovy, v podstatě bambusové chatrče. Rajan si promluvil
se ženou, která tady vedla místní čajovnu a domluvil pro ně dvě postele. V přední části chatrče
stály stoly a stoličky, kde se lidé zastavovali cestou do města na trochu rýže a čaj. Něco jako
kavárna, jen v jiném stylu. Dave byl šťastný, že se mohl posadit, byl z celodenního pochodu totálně
vyčerpaný. V pokoji vyndali věci, Dave vytáhl spacák a rozložil ho na starou proleželou matraci,
sundal si boty a konečně si lehl.
„Půjdu a objednám večeři,“ řekl Rajan s výrazem zakazujícím Daveovi jakýkoliv odpor.
„To bude skvělý….Já si tady ještě chvíli jen tak poležím,“ odpověděl mu unaveným hlasem Dave.
Rajan odešel z pokoje. Domluvil s majitelkou, že jim za hodinu připraví večeři, napadlo ho totiž,
že by Dave mohl potřebovat delší odpočinek.
Dave po hodině vešel do hlavní místnosti čajovny. Uviděl Rajana, jak sedí u stolu a s někým se
baví. Přišel k němu. Rajan zvedl hlavu a spatřil Davea. Postavil se, aby ho přivítal, a pak se zas
oba posadili.
„Tohle je můj kamarád z Gangotri,“ představil Davea svému příteli.
Dave pozdravil a usmál se.
„Nějaká možnost sehnat tady pivo?“ zeptal se.

„Jasně… chviličku,“ zašklebil se Rajan.
Vstal a odešel, aby objednal pro Davea pivo. Žena ho přinesla společně s večeří. Nebylo to úplně
přesně to, co Dave čekal, ale v tuhle chvíli mu to bylo vlastně jedno. Toužil po jídle a pivu a
bylo fuk, že jídlo vypadalo docela legračně a pivo bylo teplé. Když dostali večeři, Rajanův přítel
se postavil, rozloučili se a Dave s Rajanem se pustili do jídla. Daveovi jídlo nakonec chutnalo,
objednal si další pivo a nabral trochu sil. Byl unavený, ale spokojený. Rajan ubalil cigaretu a
podal ji Daveovi. Seděli, pokuřovali a povídali si.
„Myslím, že půjdu spát,“ řekl Dave a vypadal znovu dost unaveně a zničeně.
„Fajn.. uvidíme se ráno,“ zašklebil se Rajan, protože věděl, že za Daveovu bledost nemůže jen
únava, ale taky cigareta.
Dave se probudil ráno dost brzo. Rajan v pokoji nebyl. Rozhlédl se, oblékl se a vyšel ven. Rajan
nebyl ani tam. Dave se zachmuřil, nevěděl, co si má myslet. Posadil se ke stolu vpředu místnosti a
díval se na špinavou cestu. Dělal si obavy. Napadlo ho, že se třeba Rajan trhnul a nechal ho tam.
Přišla žena, která jim večer donesla večeři.
Podívala se na Davea a těžko srozumitelnou angličtinou se ho optala: „Kávu…čaj?“
„Kávu, prosím,“ odpověděl Dave.
Odešla na druhou stranu chýše. Na malých plynových kamnech měla vařicí vodu. Nalila ji do
hliníkového šálku a přinesla ji ke stolu s instantní kávou. Postavila šálek a kávu před Davea a
usmála se na něj. Otočila se, vrátila se ke kamnům a dolila do konve další vodu. Dave sledoval její
každodenní ranní rutinu. Ubytování ho fascinovalo. Bylo to něco mezi kempem a levným pokojem se
snídaní. Dave si dal do šálku dvě vrchovaté lžičky kávy, aby byla co možná nejsilnější. „Kruci,“
pomyslel si Dave, když míchal kávu a myslel přitom na latté u „Vika“, jeho oblíbené kavárny doma v
Boulderu. Zvedl hlavu a spatřil Rajana přicházet po silnici.

Ulevilo se mu, když zjistil, že přeci jen není sám. Rajan vešel dovnitř, pozdravil Davea a posadil
se naproti němu. Žena před něj postavila šálek horké vody a čaj a vrátila se zpátky do špinavé
kuchyně.
„Kdes byl tak brzo poránu?“ optal se zvědavě Dave.
„Ále… šel jsem navštívit přítele, bydlí tady poblíž,“ řekl nesměle Rajan.
„Skvělý… a jak daleko dnes půjdeme?“ změnil Dave téma, neboť cítil, že vyptáváním se na Rajanova
přítele by ho mohl uvést do rozpaků.
Rajan se na něj s úsměvem podíval.
„Dnes to nebude tak zlý…hlavně po rovině a z kopce dolů.“
„To je fajn…netušil jsem, že jsem tak z formy,“ snažil se Dave trochu omluvit své pomalé tempo.
„V pohodě.. tady platí, že čím víc ujdeš, tím líp se ti půjde,“ řekl se smíchem Rajan.
Dojedli snídani, zaplatili majitelce a vyrazili, aby před setměním dorazili do další vesnice.
Mířili špinavou ulicí směrem k horám a ulicí se kolem nich valila ranní mlha. Kvůli kouři ze dřeva,
mlze a oparu skoro nedohlédli od chýše k chýši. Na úpatí hor se navíc citelně ochladilo. Rajan měl
na sobě jen starý vlněný svetr a roztrhané džíny. Dave, který si oblékl kalhoty a nepromokavou
bundu, se na něj soucitně díval, věděl, že je Rajan chudý. A nepřišlo mu správné, že on má na sobě
funkční oblečení, pohodlé a suché, zatímco tenhle chudý indický kluk nemá nic a ještě mu nese v
koši věci.
„Rajane… není ti zima?“ zeptal se ho Dave trochu provinile.
„Kdepak.. jsem v pohodě,“ odpověděl Rajan s nechápavým výrazem ve tváři. Ještě nikdy se ho na to
předtím nikdo nezeptal.
Šli dál a zbytek dopoledne toho spolu už moc nenamluvili. Odpoledne se slunce konečně vylouplo z
mlhy a počasí bylo opět úžasné. Pohled na kopce a hory byl

dechberoucí. Dave si nemohl pomoct, zastavoval za každou zatáčkou a neustále fotil.
„Musíme si trochu pospíšit, jestli máme večer být ve vesnici,“ řekl Rajan Daveovi trochu naléhavě,
když viděl, jak stále zastavuje.
„Promiň,“ řekl Dave, uvědomil si, že pořád zpomaluje.
Rajan se zašklebil a pokračoval v cestě. Bylo mu jasné, že Daveovi úplně nedochází, že je důležité
dojít do vesnice před setměním.
Zbytek dne šli bez přestávky. Do vesnice dorazili akorát. Přespali v podobné chýši jako noc
předtím, snědli večeři, vypili pivo a odpadli. Další dva dny probíhaly stejně, to jest celodenní
pochod a brzký spánek.
Nastal poslední den jejich pochodu. Cesta do Gangotri byla příkrá, nabrali slušnou nadmořskou
výšku. Dave měl čím dál větší potíže udržel Rajanovo tempo. Na takovou výšku nebyl aklimatizovaný.
Rajan tedy výrazně zpomalil. Čekal na Davea, aby ho došel.
„Bude to dnes zas dlouhý pochod?“ zeptal se Dave bez dechu.
„Ne…jen ještě asi hodinku,“ odpověděl Rajan s úsměvem. Věděl, že tím Davea neskutečně potěší.
Davovi poklesla překvapením brada. Stál a zíral na Rajana. Skoro tomu nevěřil. Bylo ještě brzo ráno
a on čekal další celodenní pochod.
„Chlape.. tak to je skvělý,“ řekl Dave, nadšený z vidiny, že dnes konečně dorazí do Gangotri a na
zbytek dne odpadne.
Znovu vyrazili. Když šplhali příkrou stezkou nahoru, Dave ještě víc zpomalil. Byli v nadmořské
výšce okolo 3000 metrů a on měl potíže. Byl unavený a vypadalo to, že nemůže popadnout dech. Rajan
se ohlédl a viděl, jak zápasí s každým metrem. Zastavil a znovu na Davea počkal.
„Jak jsme vysoko?“ zeptal se Rajana, hlasitě oddychoval a snažil se pořádně nadechnout.
„Asi tři tisíce metrů,“ odpověděl mu Rajan.

Dave si převedl metry na stopy (kolem 10 000 stop) a podíval se na Rajana.
„Tak to není divu, že nemůžu dýchat,“ pokusil se na něj usmát.
„Už to není daleko… jen tamhle přes ten kopec a dolů do údolí,“ snažil se Rajan přimět Davea k
chůzi.
Těšil se, že se dostane do své rodné vesnice a znovu se uvidí s rodinou a kamarády. Neviděl je už
víc jak rok.
„OK… Jsem hned za tebou,“ zachrčel Dave mezi dvěma nádechy.
Společně došli do Gangotri právě ve chvíli, kdy vesnici zahalil velký mlhavý mrak. Náhle se
ochladilo a na tváři je zalechtalo pár sněhových vloček. Vyšli po cestičce k bambusové chýši, která
stála na malém kopci přímo nad hlavní cestou, vedoucí skrz vesnici. Davea překvapilo, jak rychle se
počasí změnilo. Rajan zatím vešel do chýše. Patřila jeho babičce. Pozdravil ji a představil jí
Davea. Sundali si ze zad náklad a stará paní jim uvařila čaj.
Dave zůstal s Rajanem u babičky další dva dny. Během dnes procházel vesnicí, hodně fotil a sháněl
zásoby na další cestu. Byl nadšený, že je v horách, navíc na tak posvátném místě, jako je Gangotri.
Dva dny nato se Dave vracel do chýše, když se náhle zastavil a upřeně sledoval prašnou cestu
vedoucí do vesnice. Právě po ní přicházela skupina lidí s batohy na zádech, doprovázená indickými
nosiči, kteří jim nesli zásoby. Dave stál a sledoval je, jak procházejí vesnicí a zastavují u další
cesty, která vedla směrem k údolí květin. Tam si skupina postavila stany a zbudovala tábořiště na
louce na okraji vesnice. Dave chtěl jít zpět do chýše a promluvit si s Rajanem. Ten se vracel
zpátky do Chandigarhu. Dave se trochu obával, že by měl jít do hor sám, zvláště poté, co právě
viděl tu skvěle organizovanou skupinku lidí, která dorazila do vesnice.
Dave vešel do chýše a setkal se tam s Rajanem. Řekl mu o těch dalších turistech a dověděl se, že je
to v tomhle

období celkem normální, protože hodně trekařů vyráží do údolí a okolí. Dave se mu na oplátku svěřil
se svými obavami, že má do hor vyrazit sám.
„V údolí jsou vždycky nějací turisté… kdybys potřeboval pomoc,“ snažil se ho Rajan utěšit.
„Jo.. to je asi pravda,“ zapřemýšlel o tom Dave.
„Já musím zítra ráno vyrazit zpět do Chandigarhu,“ řekl Rajan.
„Dobrý…. tak já zítra ráno taky vyrazím,“ usmál se Dave.
Cítil vzrušení z nadcházejícího dobrodružství a nakonec docela i úlevu, že půjde sám. Věděl, že při
jakýchkoliv potížích se vždycky bude moct připojit k nějaké skupince turistů.
Dave se probudil za zvuků pípajících kuřat a vůně dřevěného kouře. Svítalo, ráno bylo stále trochu
šedivé a chladné, vesnicí se válel ranní opar. Vstal a šel do hlavní místnosti chýše.
„Namaskar…“ pozdravil ho Rajan.
„Dobré ráno,“ usmál se na něj Dave a posadil se s ním ke stolu. Rajanova babička přinesla Daveovi
šálek čaje. Dave si usrkl, sáhl do kapsy u košile, vytáhl tisíc rupií a podal je Rajanovi.
„To je za všechno, cos pro mě udělal,“ usmál se na něj.
Rajan na něj jen zíral.
„Ale vždyť už jsi mi zaplatil,“ řekl zmateně.
„Vím… ale tohle je něco navíc pro tebe a babičku,“ řekl Dave a znovu si usrkl čaje.
Usmáli se na sebe. Za tu krátkou dobu, kterou spolu strávili, se mezi nimi vytvořil docela
přátelský vztah.
Dave se postavil a šel ke dveřím. Rozloučil se s Rajanem, poděkoval jeho babičce a vyšel ven. Hodil
si na záda batoh a vyrazil dolů vesnicí. Rajan stál na kopci a pohledem ho vyprovázel, dokud
nezmizel.
Bylo stále mlhavo, když Dave vyrazil cestou do hor. Minul několik svatých mužů, kteří se vraceli z
údolí. Byli oblečení v roztrhaných špinavých hábitech. Daveovi jich bylo líto. Nezáleželo na tom,
že už byl v Indii několik měsíců a

viděl spoustu bídy a beznaděje. Stále nedokázal změnit to, jak se na tyto lidi díval. Byl to
vskutku těžký život, nebo tak mu to alespoň připadalo. Ale ať už těžký nebo ne, takový byl prostě
život v Indii.
Dave šel celé hodiny a přemýšlel o všem, co se mu posledních pár let v životě přihodilo. Občas
zastavil a vyfotil si hory. Začínal být trochu unavený. Stezka před ním šplhala do příkrého kopce.
Nahoru to nebylo daleko, tak se rozhodl dojít až tam a udělat si přestávku na malý oběd. Když se
dostal nahoru, rozhlédl se kolem. Bylo to sedlo, které vedlo do údolí květin. Bylo stále dost
vzdálené, ale vyhlídka z toho místa byla neskutečná.
Mlha se rozplynula a slunce zářilo na modrém nebi. Dave byl skoro v transu, jak tam stál a zíral na
Himálaje. Vrcholky před ním, pokryté věčným sněhem, dosahovaly závratných výšek. Dave zůstal
ochromený úžasem z pohledu na obrovské horské stěny. Byl z Kolorada a viděl už spoustu hor, ale
těmto obrům se nic nevyrovnalo. Posadil se na kámen a poobědoval chleba a sýr.
To odpoledne bylo dokonalé. Nebe mělo křišťálově modrou barvu a z hor vál mírný vánek. Dave seděl,
jedl a obdivoval neskutečnou krásu Indie. Naprosto jej pohltila. Ale zároveň cítil, jak moc mu
chybí někdo, s kým by ty úžasné chvíle mohl sdílet. Myslel na Nikkei a pak na Ninu a Klause a na
čas, který spolu strávili. Usmál se myšlence, jak super by bylo, kdyby na ni v údolí květin
narazil. To by Klause strašně naštvalo, pomyslel si Dave a rozesmál se.
Představivost se mu rozběhla na plné obrátky, fantazíroval o sobě a Nině. Dokázal si představit
její dlouhé světlé vlasy a modré oči, viděl se, jak jdou bok po boku horami, drží se za ruce a
povídají si o krásách Indie.
Najednou za sebou uslyšel hluk, který ho vytrhl z rozjímání. Otočil se a uviděl v dálce za sebou
množství lidí, přicházejících jeho směrem. Chvíli je pozoroval, až mu došlo,

že je to skupina turistů, která dorazila včera do Gangotri. Znovu se opřel o batoh, dojedl chleba
se sýrem a sledoval skupinku přibližujících se lidí. Dave se usmál, připadalo mu to docela
srandovní, najednou vidět tolik lidí cestujících pohromadě. Pomyslel si, že vypadají jako nějací
týpci z Wall Street, kteří se snaží poznat skutečný život, ale přitom platí hromadu peněz za
pohodlíčko dobře organizovaného trekového dobrodružství. V podstatě je jejich průvodci drží dost
daleko od lidí, špíny a chudoby, která je pro Indii typická. Odvrátil se, dojedl oběd, nemotorně si
ubalil cigaretu a znovu se nechal unést fantazírováním o společném cestování s Ninou.

4

„Naser si…. ty hajzle!“ Křičela Nina na Klause německy.
„Jdi do prdele,“ řval na ni na oplátku Klaus.
Nina a Klaus zakempovali a zrovna si dělali oběd, když jim oběma ruply nervy. Hádali se kvůli
sebemenší maličkosti už víc jak týden a teď konečně dali svému vzteku volný průchod. Nina chtěla
ještě nějaký čas pobýt v údolí a jediné, o co stál Klaus, bylo vylézt na některé z okolních hor.
Bez povolení od Indické horské společnosti to bylo nelegální, ale Klausovi to bylo jedno. Myslel
si, že když vyrazí brzo ráno před úsvitem, nikdo si ho nevšimne. Nina věděla, že to není správné.
Navíc už byla unavená z toho, že dělá pořád jen to, co chce Klaus.
„Jen si běž na ty tvoje podělaný hory,“ řekla, postavila se a šla ke stanu.
„Co si myslíš, že děláš?“ zavrčel na ni Klaus.
Nic na to neřekla. Otevřela stan, popadla svoje věci a rvala je do batohu.
„Co to doprdele děláš?“ znovu se zuřivě zeptal Klaus.
Nina zvedla batoh, nacpaný až po vršek jejími věcmi a otočila

se ke Klausovi.
„Odcházím,“ řekla bez jakékoliv známky pochybností v hlase.
„Co tím jako myslíš, že odcházíš?“ nevěřícně se zeptal Klaus.
„Už toho mám dost…čau,“ řekla Nina, otočila se a vyrazila směrem ke Gangotri.
Klaus tam jen stál a zíral, jak jde pryč. Nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Díval se, jak se
Nina stále vzdaluje. Myslel si, že ani náhodou doopravdy neodejde. Byla jen naštvaná a určitě jí
brzo dojde, že je v Indii sama, a pak přiběhne zpátky k němu.
„Blbost,“ řekl si pro sebe Klaus a šel zas obědovat.
Posadil se před stan a třídil věci, které potřeboval na vylezení hory Shiviling, posvátné hory
Indie. Klaus na Ninu celý den ani nepomyslel, jediné, co ho zajímalo, bylo lezení. Pomalu se
stmívalo, ale Nina se stále nevracela. Uvařil si večeři a občas se podíval směrem ke stezce…ale
Nina nikde.
Klaus už měl sbalený batoh na lezení, tak zalezl do stanu a šel spát. Probudil se asi ve čtyři
ráno. Otočil se ve spacáku na druhou stranu a čekal, že tam uvidí Ninu. Ale nebyla tam. Vstal,
udělal si čaj a vyhlédl do tmy směrem, kde tušil stezku. Sehnul se, vzal batoh, hodil si ho na záda
a zamířil k Shivlingu.
Nina se probudila s východem slunce. Našla si skalní výčnělek se vchodem do malé jeskyně, tak tam
přespala. Neměla vařič ani jídlo, byla tak strašně naštvaná, když odcházela, že na tyhle základní
věci vůbec nepomyslela. Vyklouzla ze spacáku, vysypala věci z batohu a hledala něco k jídlu. V
kapse bundy našla musli tyčinku. Seděla tam, žvýkala tyčinku a dívala se na tu hromadu, která před
ní ležela. Připadalo jí to jako zlý sen. Co tady sakra dělám, ptala se sama sebe a snažila se
ujasnit si, co se to vlastně včera stalo mezi ní a Klausem. Stalo se to tak náhle a teď jí
docházelo, že je tu sama uprostřed země nikoho, sama v zemi třetího světa.
Slunce zářilo na ranní obloze a Nina se pomalu začala balit. Tentokrát si s tím dala práci a
všechny věci a oblečení

složila a pečlivě sbalila do batohu. Nebyla si jistá, co teď udělá, ale prvním krokem by mohl být
návrat do civilizace. Nina si hodila batoh na záda a vyrazila směrem ke Gangotri. Bylo to pár dní
chůze a ona neměla žádné jídlo. Ale věděla, že se v oblasti pohybuje dost turistů, a tak při troše
štěstí snad od některých z nich trochu jídla vyžebrá.
Údolím se vznášel mlžný opar. Nina šla a cítila se slabá a nejistá. Zastavila a vytáhla z batohu
nepromokavou bundu. Jemný sníh jí polechtal na tváři. Hodiny ubíhaly a ona stále nepotkala ani
živáčka, navíc už měla vážně hlad a těžký batoh na zádech její slabost ještě zhoršoval. Rozhlížela
se, kam by se na chvíli ukryla před sněžením, nyní výrazně zesilujícím. V dohledu nebylo nic, jen
prázdná rovná krajina. Nina se začala bát. Šla rychleji, doufala, že snad narazí na nějaký úkryt
dřív, než se obyčejné sněžení změní ve skutečnou vánici.
Odpoledne se výrazně zhoršilo. Sníh zůstával ležel na stezce a Nina byla morká a prochladlá. Boty
měla promočené a obalené blátem. Jít v tom kluzkém blátě bylo skoro nemožné a ona začala panikařit.
Neustále se rozhlížela, ale v okolí nebylo nic, kam by se mohla skrýt před sněhovou bouří. Pocítila
naprostou bezmoc. Nevěděla, jak se z toho dostane, ale byla pevně rozhodnutá nevzdat to a najít
úkryt, tak pokračovala rychle dál ve směru, kterým tušila stezku. O několik hodin později a na
pokraji totálního vyčerpání se cesta začala svažovat do úzkého údolí. Téměr nepoznávala místa,
kterými minulý týden prošla opačným směrem. Ve sněhu vypadalo všechno úplně jinak a ona si
nepamatovala, jak daleko může být oblast, kde prvně tábořili.
Nina pokračovala příkrou stezkou stále dolů, pod nohama jí podkluzovalo bláto a morký sníh. Zvládla
to. Cesta se konečně začala pomalu narovnávat. Na úpatí kopce bylo pár stromů a malých skal. Nina
si všimla jednoho převisu. Pod ním bylo sucho, konečně trochu chráněné místo, kde si může
odpočinout. Pod skalami leželo roští a pár větví. Nina je

posbírala a rozdělala si malý oheň. Pomalu jí zahříval ruce a nohy. Vyměnila si oblečení, vytáhla
spacák a vlezla si do něj. Jak se tak prohrabovala ve svém batohu, našla tabák, ubalila si cigaretu
a opřela se s ní zády o skálu za sebou. Dívala se, jak se kolem ní snášejí vločky. Začínalo jí být
teplo. Panika pomalu ustupovala a v Nině se rozhostil klid. Seděla, občas přihodila na oheň
větvičku a přemýšlela, co bude dál dělat. Pokud tu zůstane, bude jí teplo a bude v suchu. Ale
jestli bude i nadále takhle sněžit, může tady zůstat trčet i několik dnů. Nebylo by to až tak zlé,
kdyby ovšem měla nějaké jídlo. Takhle pro ni situace nevypadala nijak růžově a jí to samozřejmě
dělalo starosti.
Stmívalo se a sněžilo čím dál víc. Ochladilo se. Myšlenka na brodění se mokrým chladným sněhem bez
jistoty, že najde nějaký úkryt dovedlaNinu k celkem rozumnému rozhodnutí, že zůstane tam, kde je a
bude doufat, že se počasí další den zlepší. A tak seděla a zírala na okolní sníh, světlo pomalu
mizelo, až se kolem ní rozhostila úplná tma. Dívala se do plamenů, oheň ji zahříval. Ubalila si
další cigaretu a pohodlně se opřela zády o skálu. Přemýšlela o svém životě a o všem, co se událo
během posledních pár měsíců. Myslela na Davea a na to, jak byl otevřený a klidný a jak moc si
užívala být v jeho společnosti. Vzpomínala, jak spolu procházeli ulicemi Čandigarhu, povídali si a
smáli se. Odhodila nedopalek cigarety. Dave byl tou radostí, která mi v životě scházela, pomyslela
si těsně předtím, než usnula opřená o skálu.
Ninu vzbudilo ranní světlo. Ležela opřená o skálu. Otevřela oči jen proto, aby viděla, že se
sněhové vločky ještě pořád snášejí dolů z oblohy. Sněžilo celou noc a na zemi před jejím úkrytem
leželo dobrých 30 centimetrů sněhu. No nazdar! řekla si a zachvěla se v ranním chladu. Bolelo ji
břicho a žaludek vydával prapodivné zvuky. Moc toho nenaspala, neměla ani jídlo ani vodu. Věděla,
že je stále alespoň den pochodu (v dobrém počasí) od vesnice a že v tomhle počasí

venku rozhodně nebudou žádní další trekaři, kteří by jí eventuálně pomohli. S vidinou toho, čemu
bude muset čelit, se na chvíli bezmocně rozbrečela.
Nakonec Nina vylezla ze spacáku, setřela si slzy z očí a zabalila věci. Seděla na batohu, ubalila
si cigaretu a dívala se na sníh před sebou. Stále nějak nemohla uvěřit, v jak bezvýchodné situaci
se ocitla, ale věděla, že prostě musí dojít do Gangotri a sehnat jídlo a vodu. Odhodila zbytek
cigarety, postavila se, dala si batoh na záda a vyrazila směrem, kterým tušila stezku. Pod sněhem
už nebyla vůbec vidět. Začala se brodit kupředu.
Bylo kolem poledne, když v dálce uviděla kouř. Srdce jí poskočilo radostí. Pomalu se blížila k ohni
a když už byla úplně blízko, spatřila stan a chlapíka, který přikládal dříví na oheň.
„Namaste,“ pozdravila Nina, když došla ke stanu.
„Ahoj,“ zaslechla hluboký hlas.
„Dave?“ řekla Nina nevěřícně, když se ten muž otočil, aby se podíval, kdo k němu jde.
Dave tam jen stál a zíral na ni. Nejdřív ji ani nepoznal. Přimhouřil oči a zaostřil na
ni.
„Nino,“ vydechl nakonec a poklesla mu čelist. Nemohl tomu uvěřit, Nina stála přímo před ním.
Přiběhl k ní a obejmul ji. Pak se odtáhl, ruce mu stále spočívaly na jejích ramenou, a podíval se
jí do očí.
„Nino…ježíši…co tady děláš… kde je Klaus?“ Zavalil ji otázkami.
Byl naprosto ohromený.
„Dave…máš nějaké jídlo a vodu?“ zeptala se ho nedočkavě.
„Už dva dny jsem nejedla a…,“ rozbrečela se.
Daveovi bylo jasné, že tady něco není v pořádku. Popadl batoh a pomohl jí ho sundat ze zad. Šli k
ohni, Dave bleskově zalezl do stanu, vytáhl chleba a sýr a podal jí ho. Pak vytáhl vařič a uvařil
vodu na čaj. Na nic se jí neptal, viděl, že je

vyčerpaná a zmrzlá a potřebuje čas, aby se dala trochu dohromady.
Dave měl stan postavený pod stromy poblíž bouldrovacích kamenů, aby byl aspoň částečně chráněný
před sněhem a větrem. Bylo tam vcelku příjemně. Nina seděla u ohně, jedla a pila. Nemohla uvěřit
tomu, že v takové pustině narazila zrovna na Davea. Dave uspořádal věci ve stanu, aby udělal Nině
místo. Stan byl malý, tak akorát pro Davea a jeho věci. Proto nacpal všechny svoje věci do batohu a
vytáhl ho před stan. Nina ho sledovala, jak přes batoh natáhl pláštěnku a postavil ho pod stromy.
Vrátil se zpátky k ohni a posadil se vedle ní.
„Je to jen malý stan… ale oba se tam vejdeme, neboj,“ řekl Dave s účastí v hlase.
Nina se na něj podívala a usmála se. Usrkla si čaje a znovu se zahleděla do ohně. Dave si taky
nalil hrnek čaje a díval se spolu s ní do plamenů. Nina hrnek zas odložila a natáhla ruce k ohni,
aby si je zahřála. Dave se otočil a podíval se na ni. Zvedla k němu oči.
„Klaus a já… pohádali jsme se,“ řekla vyčerpaným hlasem.
„Aha… jsi v pořádku?“ zeptal se Dave opatrně.
Nina kývla hlavou na znamení, že je. Dave se na ni jen díval. Nechtěl na ni tlačit, bylo mu jasné,
že je unavená a potřebuje se vyspat. Nina se postavila a šla ke stanu. Dave se akorát chystal
zvednout a pomoct jí dát věci do stanu, ale ona se zastavila, otevřela vrchní kapsu batohu a
vytáhla tabák. Přišla k němu a zas si sedla. Daveovi bylo Niny líto kvůli tomu, čím si prošla, nebo
aspoň čím si představoval, že prošla. Nina si mezitím ubalila cigaretu a zapálila ji, pak se
podívala na Davea a nabídla mu, ať si taky ubalí. Dave se snažil, ale bez úspěchu. Nina se zasmála.
Dave se na ni podíval a taky se rozesmál.
„Mám ti jednu ubalit?“ zeptala se ho se smíchem.
„To by bylo skvělý…jak vidíš, v tomhle jsem naprostý

nováček,“ řekl Dave s úsměvem.
Zdálo se, že se Nina konečně trochu uvolnila. Začala Daveovi vyprávět o problémech, které měla s
Klausem a jak to mezi nimi nakonec přede dvěma dny vybuchlo. Davea její vyprávění ani moc
nešokovalo. Už věděl, že je Klaus dost sebestředný a nezajímá ho v podstatě nic jiného, než on sám.
Seděli spolu u ohně a mluvili, dokud se světlo úplně nevytratilo. Nina se cítila moc příjemně, že
může být s někým jako Dave. Byl tak chápavý a ohleduplný, úplně zapomněla, že někdo takový může
existovat. Dave byl šťastný, ale na druhou stranu taky dost zmatený. Tohle byl výrazně nečekaný
zvrat. Na Ninu poslední dny hodně myslel, představoval si, jak báječné by bylo zas na ni někde
narazit. Najednou mu vešla do života, byla tu, ale momentálně byla zoufalá.
„Jsem fakt unavená… myslím, že si půjdu lehnout,“ řekla mu Nina a pomalu šla do stanu.
„Fajn….já si tu ještě chvilku posedím,“ usmál se na ni Dave. Davea to naprosto rozhodilo.
Seděl a přemýšlel, co se to vlastně stalo. Rád by věděl, co má teď Nina v plánu. Vydá se
zpátky za Klausem nebo do Německa nebo co? Bylo pozdě a Dave už byl taky unavený, tak vstal
a zamířil ke stanu. Rozepnul zip a nakoukl dovnitř. Nina už spala. Dave se pomalu vsoukal do
stanu, zapnul dveře a vklouznul do spacáku. Díval se na Ninu, jak tam leží vedle něj ve spacáku.
Stále nevěřil tomu, že je tam s ním. Byla tak krásná a Dave…. tak zmatený. Lehl si, zíral na
strop nad sebou a přemýšlel o ní a o všem, čím si asi prošla, dokud neusnul.
Ranní slunce zářilo skrz stromy, pod kterými stál jejich stan. Dave otevřel oči a uviděl Ninu. Jen
ležel a díval se na ni. Bylo v ní něco velmi zvláštního a jak tam tak ležel a obdivoval ji, věděl,
že na ni teď hlavně nesmí v ničem tlačit. Stále také cítil, že jeho láska k Nikkei ještě úplně
nevyprchala. Potřásl hlavou, aby ze sebe vyhnal ten podivný pocit. Potichu vylezl ze stanu a znovu
rozdělal oheň. Přešel k hromadě sněhu, nabral si

do rukou čerstvý prašan a vydrhl si s ním obličej. Pak postavil konvici s vodou na vařič a udělal
jim snídani. Davovi se vracela spousta vzpomínek na Nikkei, ale podařilo se mu ze sebe ten stesk
setřást. Byl to určitým způsobem nový začátek, alespoň tak si to říkal.
Uslyšel otvírání zipu. Otočil se a uviděl usmívající se
Ninu.
„Dobré ráno,“ řekla s velkým úsměvem na tváři.
„Dobré ráno, Nino… vyspala ses?“ Zeptal se jí Dave, trochu zaskočený jejím nefalšovaným veselím.
Očekával, že bude spíš zasmušilá.
„Skvěle… cítím se fakt báječně…svítí sluníčko,“ usmála se a ukázala na oblohu.
„A taky…. našla jsem tě…,“ odmlčela se a trochu se začervenala.
Dave byl teď ale už vážně zmatený. Tohle nebyla reakce, kterou od ní zrovna očekával.
„Udělal jsem nám snídani,“ řekl Dave, protože nevěděl, jak správně zareagovat na její vyznání.
Nina se znovu usmála a šla k němu. Dave jí podal hrnek horkého čaje. Nina si ho od něj vzala a
políbila ho na tvář.
„Díky, Dave…už je to dlouho, co mi někdo udělal horký čaj,“ řekla, když si sedala k ohni.
Teď to byl Dave, kdo se lehce začervenal. Taky se posadil a podal Nině chleba a sýr. Vypadalo to,
že se živí jen chlebem a sýrem. Nina se nad tou myšlenkou pousmála a začala jíst. Seděli a dívali
se do ohně. To, co se právě stalo, Davea dost mátlo, nebyl si jistý, co má říct. Nina seděla,
usrkávala čaj a usmívala se sama pro sebe do plamenů.
„A co tady nahoře vlastně děláš, v takové sněhové vánici?“ optala se ho vesele Nina.
„No… před pár dny nebylo tak šeredně…mířím do údolí květin,“ oznámil jí věcným tónem.
„Jo…tam je to vážně krásný,“ řekla a v hlase se jí objevilo

trochu smutku.
Hlavou jí prolétla myšlenka na Klause, což ji rozesmutnilo, ale otočila se k Daveovi a znovu se
usmála.
„Co teď budeš dělat?“ znenadání se jí zeptal.
Ta otázka Ninu překvapila, ve skutečnosti ještě nepřemýšlela, co bude dělat nebo kam půjde.
„Já vlastně nevím…,“ podívala se na něj nejistě.
Oba se znovu zadívali do ohně. Ani jeden z nich nevěděl, co má teď dělat. Dave se k ní konečně
obrátil.
„Dáš mi, prosím, cigaretu?“ Zašklebil se na ni.
„Jasný…dám si taky jednu,“ odpověděla mu se smíchem.
Napětí mezi nimi povolilo. Seděli a kouřili a mluvili o tom, co všechno zažili od té doby, co se
naposledy viděli. Dave jí vyprávěl o Rajanovi a cestě do Gangotri. Znovu se smáli a mluvili celé
hodiny. Dave za tu dobu několikrát naplnil konvici a uvařil hektolitry čaje. Počasí bylo krásné,
ale pořád bylo chladno. Zbytek odpoledne strávili tím, že chodili po okolí a sbírali dříví na oheň.
„Pořád je zima a sníh vůbec netaje,“ řekl Dave, když se zas potkali u ohně.
Nina nevěděla, co na to říct.
„Myslím, že tu budeme muset zůstat ještě jednu noc,“ řekl nesměle.
„Jo… v pohodě,“ odpověděla Nina a na tváři se jí rozlil úsměv.
Oba zas odešli shánět dříví. Asi za hodinu se vrátili a sedli si k ohni. Výrazně se ochladilo a na
obloze se znovu začaly kupit mraky. Zas sněžilo a šedá mlha se valila údolím kolem nich. Dave
vytáhl vařič a dal vařit zeleninu s rýží k večeři. Nina dala zatím na oheň kovici, aby uvařila
vodu. Připravovali spolu jídlo. Počasí bylo ponuré, ale oba měli skvělou náladu. Po dlouhé době oba
cítili skutečnou radost z něčeho tak banálního, jako připravovat s někým společnou večeři.
Když dojedli, uklidili pánev a hrnec. Dave hodil do

ohně spoustu dřeva, aby se ohřáli. Pak se posadil na placatý kámen, ze kterého si udělal provizorní
židli. Nina popadla tabák a posadila se těsně k Daveovi. Dave zůstal sedět, nevěděl, co chce Nina
dělat, ale nechtěl ji nijak rušit. Nina zatím ubalila dvě cigarety a jednu z nich mu podala.
„Díky za všechno, Dave,“ řekla mu vděčně.
„No… nemusíš mi děkovat… je super, že jsi tady,“ usmál se a potáhl si z cigarety.
„Je prostě fajn mít někoho, s kým můžeš doopravdy být,“ řekl.
„Vím přesně, co tím myslíš,“ souhlasila s ním.
Nina se na Davea podívala. Usmál se a ve tváři se mu zračila spokojenost. Položila si hlavu na jeho
rameno a přitulila se k němu. Dave byl trochu zaskočený, jakým směrem se věci toho večera vyvíjejí.
Bylo to, jako by se mu právě plnil sen. Objal ji kolem ramen a položil si svoji hlavu na její.
Seděli tam a dívali se spolu do ohně.
Dave i Nina odhodili nedopalky cigaret do ohně. Znovu se na něj podívala. Dave se k ní naklonil a
políbil ji. Všechno se odehrávalo tak rychle. Dave nemohl uvěřit, že opravdu sedí před stanem u
ohně a líbá Ninu. Po odchodu z Čandigarhu na ni hodně myslel, ale ve skutečnosti si nikdy
nepomyslel, že ji ještě někdy uvidí.
„Nemůžu uvěřit, že jsi tady, Nino….hodně jsem na tebe myslel,“ řekl jí Dave tiše.
Podívala se na něj a usmála se.
„Taky jsem na tebe hodně myslela…celou dobu, co jsme se rozloučili v Čandigarhu,“ řekla a tvář jí
přitom celá zářila.
Seděli ve tmě u ohně další hodinu. Oheň začal pomalu skomírat. Nina vzala Davea za ruku, oba se
postavili a zamířili ke stanu. Vlezli dovnitř a Dave rozsvítil baterku. Nina rozepla oba spacáky, a
pak je sepnula dohromady v jeden velký. Sundala si svetr, rozepla si knoflíky na džínách a stáhla
je. Dave klečel u dveří stanu a sledoval Ninu, jak se svléká. Jeho krása ho ohromila.

„Můžeš jít dál,“ usmála se Nina.
Dave se posunul do stanu, svlékl si oblečení a zalezl vedle Niny do společného spacáku. Zhasnul
světlo a celý nervózní si vedle ní lehl. Nina natáhla ruku a položila ji Daveovi na hruď. Dave se k
ní naklonil a vášnivě ji políbil. Něžně jí líbal prsa a jeho ruka se pomalu sunula mezi její
stehna. Začal ji jemně vzrušovat prsty, až ho nakonec Nina převalila na sebe a on do ní vklouzl a
něžně ji u toho líbal. Praskání ohně venku spolu se zvukem vloček klidně dopadajících na stan
zvýraznilo krásu jejich milování. Nina se zachvěla a vykřikla rozkoší.
„Bože, Nino,“ zaúpěl Dave a vyčerpaně se na ni svalil.
Dave se z ní pomalu skulil, objal ji a přitiskl si ji pevně k sobě. Díval se na ni, jak leží s
hlavou na jeho hrudníku a jemně ji hladil po tváři. Vyčerpaní a spokojení upadli oba do blaženého
spánku.
Dave se probudil, Nina mu stále ležela v objetí. Pomalu na ni zaostřil. Byla neskutečně krásná se
svými dlouhými slámově zbarvenými vlasy. Natáhl ruku, něžně ji pohladil po hlavě a prsty nechal
projíždět jejími krásnými vlasy. Měla stále zavřeně oči, ale na tváři se jí objevil úsměv. Pomalu
se otočila a svýma zářivýma modrýma očima se na něj podívala.
„Guten morgen (Dobré ráno),“ zašeptala, naklonila se a políbila ho.
„Budeš mě muset naučit německy,“ pronesl Dave, protože neměl tušení, co mu právě řekla.
„Aha.. a já myslela, že to jsem udělala včera večer,“ odpověděla a rozpustile se
zachichotala.
Došlo mu, co tou poznámkou ve skutečnosti myslela a taky se rozesmál. Pak rozepnul zip na stanu a
vyhlédl ven, aby zjistil, jak tam je. Pořád slabě sněžilo. Zase stan zapnul, natáhl se k Nině a
políbil ji.
„Pořád sněží,“ zašeptal a usmál se na ni.
„Dobře,“ řekla Nina a stáhla ho na sebe.

Když konečně vylezli ze stanu, aby si udělali snídani, venku stále sněžilo a kolem se zas valila
mlha. Dave prohrábnul žhavé uhlíky na ohništi. Rozfoukal plamen a přihodil na něj dříví. Nina
mezitím uvařila na vařiči vodu na čaj a ubalila cigaretu. Dívala se na Davea. Úplně ji očaroval,
kombinace jeho síly a něhy zároveň. Vypadalo to, že je sám se sebou v pohodě a to na něm obdivovala
nejvíc.
Vypadalo to, že sněžit jen tak nepřestane. Po nebi se valily husté šedé mraky. Počasí bylo stejné
jako poslední tři dny a nevypadalo to, že se brzy výrazně změní. Dave udělal pořádnou vatru, oba se
posadili s hrnkem čaje a chvěli se v ranním chladu.
„Ta zima a zasranej sníh už mě vážně štvou,“ zamračil se Dave.
„To mě teda taky,“ otočila se k němu Nina.
Dave se na ni podíval. Smála se a ve tváři měla výraz naprosté pohody. Davea pobavil kontrast mezi
jejím souhlasem s jeho poněkud ostřejším konstatováním o mizerném počasí a výrazem štěstí, který
měla ve tváři. Najednou zaslechli, jak se stezkou blíží nějací lidé. Oba dva se postavili a dívali
se směrem, odkud přicházel hovor. Skupinka se k nim pomalu blížila.
„Nečekal bych, že by někdo vyrazil ven v tomhle počasí,“ řekl Dave a podíval se na Ninu.
Nic na to neřekla, jen se pousmála. Dave se znovu zadíval na skupinku lidí. Byli už skoro u nich.
Nina si něco zamumlala, ale Dave jí nerozuměl. Podíval se na ni a uviděl její podivný výraz.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Nichts…teda… nic…myslím, že ty lidi znám,“ řekla mu s náznakem paniky v hlase.
Jen na ni chvíli zíral. Nevěděl, co má přesně za problém, ale nechtěl se jí příliš ptát. Skupinka
se před nimi zastavila. Nina tomu nemohla uvěřit, bylo to pár lezců z jejího rodného města.

„Martin….was machst du hier?“ zeptala se Nina Martina, co tu dělá, zatímco k němu šla a obejmula
ho.
„Nino.. kde je Klaus?“ zajímal se Martin.
„Nechala jsem ho před pár dny na úpatí hory Shiviling,“ řekla ostrým tónem.
Její přátelé se už na nic dalšího neptali. Zřetelně cítili, že se mezi nimi stalo něco zlého. Dva
Němci šli k ohni a sundali si tam batohy. Dave si připadal úplně mimo, mluvili spolu německy a on
jim nerozuměl ani slovo.
„To je Dave,“ představila ho Nina. Neměla potřebu nic dalšího vysvětlovat, neřekla, jak se setkali
ani proč je s ním a ne s Klausem. Martin a Hans se taky cítili celkem nepříjemně.
„Čau Dave… těší mě,“ řekl Martin skvělou angličtinou.
Hans ho taky pozdravil, ale jeho angličtina zdaleka nebyla tak dobrá. Martin řekl nosičům, kteří
jim nesli náklad, ať pokračují dál údolím, že se s nimi později sejdou nahoře v sedle. Nosiči
vyrazili a Martin s Hansem si sedli k ohni naproti Nině.
„Chlapi, dali byste si čaj?“ nabídl jim Dave.
„Jo… díky,“ řekl Martin, vytáhl tabák a ubalil si cigaretu. Podal tabák Hansovi, ten si taky
ubalil a podal ho Nině. Ubalila rovnou dvě a jednu dala Daveovi, když se vrátil s konvicí horkého
čaje.
„Díky,“ usmál se na ni Dave.
Nina se na něj zašklebila, bylo jí jasné, že ta situace je pro něj celá divná. Martinovi a Hansovi
zatím celkem rychle došlo, co se mezi ní a Klausem nejspíš stalo.
Seděli, popíjeli čaj, kouřili a napětí, které viselo ve vzduchu, pomalu mizelo. Nina začala
vysvětlovat přátelům, jak se ona a Klaus rozešli a proč, a také to, jak potkala Davea. Pro Davea
bylo zajímavé poslouchat její vyprávění. Sice nerozuměl ani slovo, ale dokázal si hodně odvodit z
výrazu na Martinově a Hansově tváři a tím, jak je celý příběh doslova uchvátil. Vypadalo to, že s
ní soucítí, aspoň tak Dave vnímal jejich

reakce. Mluvili docela dlouho, Dave udělal další čaj.
Martin a Hans se taky chystali vylézt na Shiviling. Ten výlet plánovali posledních pár let a teď
konečně dostali povolení. Řekli Nině, že jim Klaus volal z Bangkoku, jestli se k nim může přidat.
Ona zatím vůbec netušila, že měl něco takového v plánu a to, že jí ani neřekl, že chce s Martinem a
Hansem lézt, ji vážně naštvalo.
„Až uvidíte Klause…vzkažte mu, že je naprostej idiot,“ tvrdě konstatovala Nina.
„Nevěřím tomu, že ti o lezení nic neřekl,“ nevěřícně zíral Martin.
„Není to vaše chyba… vy jste ke mně byli vždycky upřímní,“ řekla Nina, aby je ujistila, že se na
ně nezlobí.
„A co budeš teďka dělat?“ zeptal se jí Hans.
Pokrčila rameny, že neví, a pak se podívala na Davea. Všichni se na něj otočili. Jen tam tiše
seděl, díval se z jednoho na druhého a snažil se zjstit, proč na něj najednou tak zírají.
„Promiň, Dave… vždyť my jsme celou dobu mluvili německy,“ usmála se na něj omluvně.
„Jen jsem vyprávěla klukům, jak jsem se tady ocitla.. s tebou,“ řekla a posunula se k němu.
Daveovi se ulevilo, když věděl, že se nebavili o něm.
Martin a Hans vstali a poděkovali Daveovi za čaj. Rozloučili se s Ninou a popřáli jí hodně štěstí,
ať už se rozhodně pro cokoliv.
„Rád jsem vás poznal,“ mávnul jim Dave na rozloučenou, když zamířili nahoru údolím.
Nina si sedla a ubalila další cigaretu. Dave viděl, že ji něco trápí. Posadil se k ní, taky si
ubalil cigaretu, konečně mu to šlo.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se opatrně s ohledem na nečekanou změnu její nálady.
„Řekli mi pár věcí, které Klaus udělal za mými zády,“ řekla trpce, vědoma si Klausova podvodu.

Vysvětlila mu všechno, co jí přátelé řekli, o lezení a o tom, jak jim Klaus volal aniž by se jí o
tom slovem zmínil. Davea to ve skutečnosti nepřekvapilo, odhadl Klause hned na začátku, ale to
samozřejmě Nině nehodlal říct. Už ji toho trápilo dost. Seděli a povídali si. Dave změnil téma a
vyprávěl jí o Kolorádu. Ninu fascinovalo, jak umí Dave vyprávět, její představivost, podnícená jeho
vyprávěním, se rozběhla na plné obrátky.
Odpoledne se ochladilo a sněžilo hustěji. Dave a Nina sbalili vařič a věci, které se povalovaly
kolem. Zalezli do stanu. Bylo to dost bídné odpoledne. Seděli ve stanu, aby unikli sněhu a trochu
se zahřáli.
„Co budeš dělat?“ zeptala se Nina Davea.
„Co myslíš…jako teď?“ Dave úplně nechápal, na co se ho ptá.
„Ne… myslím…chystáš se ještě pořád do údolí květin?“ optala se ho, nejistá, jak bude pokračovat
jejich vztah.
„No…já vlastně nevím, Nino….a co budeš dělat ty?“ zeptal se jí, na oplátku nejistý jejími
úmysly do budoucna.
Dívali se na sebe, a pak se rozesmáli. Ani jeden si nebyl jistý, co v tak podivné situaci dělat a
ani jeden z nich nechtěl plánovat nic, co by toho druhého nějak zavazovalo. Jeden pro druhého měli
velkou slabost, ale nebyli si jistí, kam jejich vztah vlastně směřuje.
„Hele… víš, že mě moje holka nechala,“ řekl Dave. Nina zvedla hlavu a podívala se mu do
očí.
„A od tý doby se pořád snažím vymyslet, co budu vlastně sakra dělat,“ vysvětloval dál.
„Pak jsem potkal tebe…a ten čas, kdy jsme spolu byli v Čandigarhu, jsem si vážně užil,“
odmlčel se a sklopil oči.
„Pak jsi se tady náhle objevila…rád bych byl s tebou i dál,“ řekl a podíval se jí zpříma do očí.
Nina tiše seděla a poslouchala ho. Ulevilo se jí. Bála se, že to pro něj je jen flirt. A ona se do
něj vážně zamilovala. Být zas odkopnutá bylo to poslední, co by jí ještě teď scházelo.

„Mám tě taky moc ráda, Dave,“ odmlčela se a usmála se na něj.
„A taky bych s tebou ráda strávila víc času… to jen, že se mi nechce jít zas tam nahoru a znovu
někde narazit na Klause,“ zdůraznila přitom jeho jméno.
Dave se na ni chvíli díval. Věděl, že je pořád naštvaná a nakonec ani on neměl moc chuti vyrážet
někam na trek ve sněhové vánici.
„Co bys řekla na sluníčko a pláže?“ zašklebil se na ni.
„Páni… co tím myslíš?“ zašklebila se na něj na oplátku.
„Myslím, že bychom měli sejít dolů do GAO a hezky tam roztát v bungalovu na teplé slunečné pláži,“
měkce řekl Dave.
Po tom rozhovoru se všechno změnilo. Konečně si řekli, co jeden ke druhému cítí a že spolu chtějí
být. Zalezli si do spacáku a mluvili každý o svém životě, o tom, jakou dělali školu a jakou práci.
Odpoledne se nakonec změnilo a bylo příjemně uvolněné. Dopoledne byli oba dost napjatí jak ze
setkání s Nininými přáteli, tak proto, že nevěděli, co ten druhý cítí a na co se chystá.
Příští ráno bylo stejně šedé a zamračené jako to předchozí. Dave a Nina vstali, sbalili věci a
uklidili tábořiště. Hodili si batohy na záda a vyrazili stezkou, která už před pár dny zmizela pod
sněhem, zpátky do Gangotri. Nina se asi deset minut poté, co vyšli, zastavila. Otočila se a
zadívala se k horskému průsmyku. Dave taky zastavil a podíval se na ni. Věděl, že myslí na Klause.
Otočila se na Davea.
„Jen jsem se loučila,“ vysvětlila, „a zaplať Pánbůh, že je pryč,“ dodala se smíchem.

 

Share if you feel like.. :)
Share
Dog